Vánoc.

Za vánoční svaté doby Měsíc jasně vynikal, Shlížel na kříže a hroby, V kostelníka byt se dral.

Toho světlo vybudilo; Rychle skočí z lože ven, Lekna se, že zvonit bylo Na jitřní a již tu den.

Sněhem brodí s klíči běže Zvonice již odemknout: Hodiny tu bijí s věže – Dvanáct teprv slyší bloud,

A chce z jinoviny ledné Nazpět do komnaty své, A však osvíceny zhledne Všecky okna v kostele!

Ustrnulý nad tou září Hned se do kostela dá: Svíce tamo na oltáři Jasně hořet znamená;

Ano ve stolicech vidí Osadníků tam i zde, Žen a mužů, známých lidí, Modliti se skroušeně.

Vejde, dobré jitro dává Tomu, onomu a té: Nikdo však ho nepoznává Kleče jako z kamene.

Mráz tu kostelníka pojde, Každý se mu zježí vlas, Smyslů zbaven ledva dojde Chrámového vchodu zas.

Odtud do fary se žena Duchovníkovi to lká, Ten pak sluhu udivena Zbožně ponapomíná:

„Ouzkosti se nepodejme, Pokropme se svěcenou, S důvěrou se k Bohu mějme, Ostřeže nás mocí svou.“

Dí, a do kostela spěje, Sám by vyskoumal ten div; Kostelník se za ním chvěje Více mrtev nežli živ.

A hle, věru tamo sedí Z obce ta i ona tvář, Up’atýma očma hledí Pobožně jen na oltář.

Na dotaz se neohlédna každý modlič mlče dlí, Hodina až bije jedna Hukem s věže kostelní.

Ledva padne, ledva zmine, Zhasnou svíce všeliké, Jedna doba s druhou splyne, Jako pára zmizí vše.

Uběhlo pak času málo, Skonal jeden z viděných, Rovně se i s druhým dálo, Opustil i třetí svých;

A než byl rok celý minul, Kdokoli tam viděn byl: Každému Pán k sobě kynul, Nikdo dýl tu nepobyl.

Nyní znamenají oba, Co z těch jevů pochází, Když vánoční tu doba A den štědrý dochází:

Do chrámu se ubírají, A tam odtud jisti jdou, Všickni, kdo se dnes tam kají, V roce tom že odumrou.

Jedenkráte spatří ale – Mní, že již to soudní den – Lidem tváře zesinalé Všecken kostel naplněn;

Počítat jich nelze oku, Smyslu jich to minulo: A hle, mor byl toho roku, Mnoho lidu zhynulo.

Tak šli poznat jednou lidí, Jimž se rozloučiti je: A tu kostelník se vidí Klečet u zakristie,

A i kněz, mši slouže svatou, Sebe u oltáře stát; Oběma již za odplatou Bude na věčnost se brát.

Klekna u modlitbě vroucí Kněz hned sepne ruce své: „Daruj, Bože všemohoucí, Skončení mi blažené!

Duše má nech tebe slaví Na nebesích radostná!“ – Kostelník pak po něm praví: „Staň se, Pane, vůle tvá!“

Pána Boha velebíce Lehají a vstávají, Co jim nad potřebu více, Chudině to dávají.

Hledí se, by ani krokem Zde již nepoklesnuli, A než rok se sešel s rokem, Oba v Pánu zesnuli.