Nad Belvárem Šongor vládne,
Zeman zvyků ukrutných,
Nezná kratochvíle žádné,
Jedno tejrat sluhů svých.
K Luboni dí slovem hadím:
„S listem do Prešporku spěš,
Za tři hodiny, ti radím,
Odpověď mi přineseš.“
Luboň se mu k nohoum vrhne:
Považ, kolik mil to jest!
Rychlý kůň tam nedotrhne,
Třeba letěl hodin šest.
„Kolik minut opozděno,“
Rozezlí se Šongor naň,
„Tolik ran ti bude čteno,
Jak ti káži, tak se staň!“
Luboň již se odebírá
Do Prešporku trestu jist,
Všeliké své síli sbírá,
Aby záhy dodal list.
A jak běží, jak se nutí,
Kočí hle se nahodí,
Vranci tři jsou zapřáhnuti,
Aby vsed’, mu lahodí.
Luboň ledva na vůz sedne,
Již s ním jako vítr jel,
V Prešporce a tu se shledne,
Před časem jej zeman měl.
„Ha! co vidím! tyto řádky –
Ty tu s odpovědí zas?
Kdo tě nesl tam a zpátky,
Vyznej, ký ti pomoh’ ďas?“
„„S třemi vranníky se ke mně
Kočí jakýs postaví,
Ještě dnes, mi jistil temně,
Se mu čtvrtý dostaví.““
Pán to ledva pozaslechnul,
Na celém se těle chvěl,
Dole prásklo, strachem zdechnul,
Kočí čtyřmi odjížděl.