Zármutku se táže Radost:
„Proč ty se mne straňuješ?
Proč, by zpěv můj lahodivý
Tebe uspal, zbraňuješ?
Ruka moje vše, cos ranil,
Mileráda zhojuje,
A tvé srdce zkamenělé
Proti mně tak bojuje!“
Zármutek jí odpovídá;
„Řeči tvé mou budí zlost.
Nesměješ se ty mým želům,
Nerušíš mou pokojnost?
Jak tě vítají, mám jíti,
S Bohem-lis kde dávala,
Tam hned musím trní síti,
Kams ty růže stlávala.“
K oběma tu Láska praví:
„Proč se, milí, hádáte?
Dejte na mé naučení,
Ať se k sobě řádáte:
Zapomeňte dávných zporů,
Počněte se ke mně znát:
Radosti, tě učím plakat,
Tebe, Zármutku, se smát.“