Pročbych měla u vodě té plouti,
Jenž mi nedá ani prohlédnouti;
Křídel dvé mi uděleno jest,
Do povětří mi se povynést,
Tam jest pravý obyt můj!
Takto ryba létací dí u své pýše,
A hned nad vodu se výš a výše
Zvedá do větrné říše
Potupujíc živel svůj:
„Hle jak vysoko již lítám,
Ptáky co své druhy vítám!“
Moudřejší však její marné hřičce
S úsměchem se dívajíce
Myslí: Mine krátkozrakou tu,
Že čím výš se mrští nad vodu,
Tím se podepírá na ni více!