Čím to, žes tak zarmoucen,
An se těší všecko?
Vidět ti to na očích,
Plakal jsi, co děcko!
„Nechte lkát mě samotna,
Moje jsou to žely,
Sladce tekou slzy mé,
Srdce rány celí.“
Tvoji druhové tě zvou,
Pojď jim do náručí!
Celou ztrátou se jim svěř,
Jaká tebe mučí.
„Bujníte a neznáte,
Co mi srdcem hází.
Ach ne! já to neztratil,
Třeba mi to schází.“
Tedy seber se a spěš
Si to přiosobit,
Mladý věk jest bujarý,
Všeho může dobyt.
„Toho nelze dobyti,
Dálné jsou tam jezdy,
Vysoko se leskne to,
Krásně jak ty hvězdy.“
Hvězd se nedožadujem’,
Rádi jsouc jich třpytu,
S pochotí tam hledíme
V jasnou noc k jich bytu.
„S pochotí já hledím tam
Za dne za mnohého,
Noci nechte přeplakat,
Milí, druha svého.“