Ach, co jeho zpěv mě jal,
Libuji si stesk a žal,
Večernímu žertování
Srdce mého touha brání,
Protivným se smích mi stal.
On, jenž útěcha jest má,
Smutně na mne pohlédá;
Dosléchám-li nářku jeho,
Plyne slza z oka mého,
Sotva tajit se mi dá.
Již mi s tváří bázlivou
Při tanci dal kytku svou:
O, jak ta je zachována!
Každým večerem i z rána
Polévám tu rozmilou.
Ale ach, kdo rady dá,
Co mu dám já nebohá?
Chceli by mu kvítky dány,
Hnedle budou natrhány,
Ale ach, kdo rady dá?