Když byl Farao se k otcům odebral,
A syn prvorozený se vlády jal:
Přihlásil se z kraje dalekého
Jiný dědic k trůnu otce svého.
Oba div! jsou stejných tváří, vlasů,
Tétéž postavy a téhož hlasu,
Oba žezlo žádají.
An se ještě hádají
Vstoupí do hlučného sněmu
Mojžíš, milý lidu všemu.
Uctivě mu všickni z cesty jdou,
By jej poslechnuli, utichnou.
„Přineste sem Faraona z hrobu!“
Přikáže, i stane se v tu dobu.
„Mrtvý sám to lidu svému zjev,
V kom z těch dvou se proudí jeho krev.“
Mrtvola již na odiv se staví,
A hle sluha Páně k sokům praví:
„Kdo z vás raní šípem srdce jeho,
Za krále buď uznán Egyptského.“
Ledva Bohem nadchnutý to řekl,
Již ten cizinec šíp v krále vtekl,
A co na hrdinství chladně na to zírá,
Jak se umrlého srdce rozevírá.
Druhý ale, tělo objímaje
Prosí, oupí k lidu, hořce lkaje:
„Korunu si komukoli dejte,
Jenom ubohému pokoj přejte,
Nehanobte otce po smrti!“ –
A hle Mojžíš k němu dí:
„Zdráv buď, králi! pravý králův syne!
Toho důkaz tobě z očí line.
Při tom vítězovi věrně stůjte,
Ale podvodníka kamenujte.“