Jest mi jíti za hory!
Jíti od tebe, milenko, za hory.
Kam slunko se kvapí krýti,
Tam nebude oko dlíti
Na tobě.
Nežalosti, rozmilá!
Slunce z otčiny denně tam pozdravím,
Jak míle se poukáže,
Hned procitnu se ho táže
Po tobě.
Jeho zvěstem oživu,
Že mi, Lidmilo, věrně jsi oddána;
Pak odplyne dnová chvíle,
V níž duch můj a všecka píle
Při tobě.
A když slunce zapadne,
Dne příštího zprávy se naději;
A než se mi s tou zas vrátí,
Vždy bude se vděk mi zdáti
O tobě.