Byl jednou král jeden v Luži,
Jenž do hrobu věren žil,
A po své zesnulé druži
Dar zlatý pohár ctil.
Naň s útěchou se díval,
Jej prázdnil každý kvas,
A kdykoli z něho píval,
Vždy pošel zrak mu zas.
A maje se odtud bráti,
Sčet v říši města svá,
Vše dědicům chce přáti,
Jen pohár vyjímá.
I seděl při slavném Vale,
A kolem dvořanů sněm,
U otců vysokém sále
Tam na hradě pomořském.
Tam starý pijan zňatý
Pil poslední sílu svou,
A hodil pohár svatý
V tůň moře bezednou;
I vidí, jak padá, pije,
Jak topí se níž a níž,
Tu zrak se mu mrakem kryje, –
Ni kapky nepil již!