„Zastav, divý nevěrníče!
Ty jsi Jitku zapomněl,
Věčnou oddanost jí líče
S věrnou láskou žert si měl.
V jejím jméně já tu stojím,
Zodpověď se mečem svojím!“
Tu se Lubor hrdě supí:
Kdo mé kroky stavit smí,
A mé zvolné skutky tupí?
Odkrej se mi jízlivý,
Kdo tak drze k půtce zoveš,
Ve vlastní ať krvi ploveš!
„Pohleď na štít, znám jest tobě,
Nevěsty tvé bratr jsem,
Z Prus já v pravé této době
Navrátil se v českou zem;
Proto spusť své hledí, pravím,
Nech, ať Jitku hoře zbavím.“
A již Lubor v půtce běsné
Na mládce svůj soptí hněv,
Zbodne jej, ten k zemi klesne,
Proudem se mu valí krev;
Lubora však hrůza jímá,
Trna přilbici mu snímá.
Běda! zří, an oko hasne,
Jenž ho ctilo nade svět;
Slyší usta jindy spasné
„Lubore,“ dít naposled;
Jitka padla mečem jeho
Mstíc a skončíc bolu svého!