Na Ličkově, na svém hradě, Který z hustých lesů čněl, Vězeň o žízni a hladě Slavný Popel zdlouha mřel;
Neb ho králi v podezření Uvrhnulo mrzké vření Jeho dávných nepřátel. Boheš těchto nejkrutější
Si jej na ostrahu vzal, A že vězeň mdlý a mdlejší, S radostí se doslýchal. „Tu kde pozvedal své hlavy,
Ať se staroch ve tmě slaví!“ Říkal, a všech oslýchal. Mučeného tělo sešlé Hrobu svého hledalo,
Vědomí však doby přešlé Duši jeho zvedalo; Aby slynul přede světem Opět ctného jména květem,
Skonati mu nedalo. Jediná ta žádost jeho V žaláři mu ruší sen, Jakby smířil krále svého,
Přemítá i noc i den: Tu jest jednou ve svém bdění Z hlubokého přemýšlení Blízkým dupem vybuzen.
Věžní závory a dvéře Rozražuje síla ruk, Ve spěchu se k němu déře S pochodněmi drábů hluk;
Ale hledy jejich jasné Jeví navštívení spasné, Nenesoucí nových muk! Hradeckého v jejich čele
Vidí jeho matný zrak, Věrného vždy těšitele, Co jej pojal věže mrak; A než Popel vstana z lůže,
Co mu nese, ptát se může, Osloví jej onen tak: „Blaze tobě, milý pane! Štěstí se ti vrátilo,
Vězení ti křivdou dané Nenadále zkrátilo! Nepřítele strážce tvého, Bohše nelítostivého.
Boží rámě schvátilo. Letěl dnes dle svého zvyku Objet hradu v ranní čas, Divý u divokého ryku,
Až byl oře posed’ ďas; A jak zuřivě jej krotil, Po skále se s koněm skotil, Krkavců a vlků kvas!
S nevolí jsme jeho zlobou Mučena tě věděli; Zdařilo se dnešní dobou, Čeho vždy jsme hleděli.
Jeho hlůzu prchlou víme, S radostí tě pána ctíme, Padouch, kdo jí nedělí!“ – „„Zdráv buď! zdráv buď, milý pane!
Opět budem’ tvými slout!““– Tak lid volá, slza kane, City plynou v jeden proud; Všickni se co k otci derou,
Dávní láskou, dávní věrou Odepat mu tížných pout. Ale Lobkovic jim velí: „Netkněte se rukou mých!
Žel vám, že jste semo směli, Zrádci velitelů svých! Šetřit jest mi slibu svého, Též mým vrahům podaného,
Nehleděti spiklů zlých. Vězte! já jsem slavně zrozen V rodu mého lůně ctném, Nechci býti vysvobozen
Dobrých lidí zločinem! Tudíž do Pražského města, Ku králi buď vaše cesta, Toho zpravte o tom všem!
Mne však nechte tuto dlíti, Nevina až vzejde má, Až mi dáno se ctí jíti V tovaryšstva bývalá!“
Takto stařec pravil přísně, Odvrátil se z jejich tísně, A kles’ na kolena svá. Hradecký a hejno jeho
S podivem naň zírají, Muky jejich pána ctného Srdce želem svírají. Neosmělují se více,
V duchu s ním se žehnajíce Zpět se odebírají.
Cookies on Poetry Cove