Holoubkové.

Vždy jak neděle svítala, Máti dcerušce zplítala V rulík prameny zlaté, Vždy jak neděle svítala,

Máti dcerušku vítala: Zase očinka zňaté! Zle ji pokaždé trestala, Nosit v mysli by přestala

Jezdce, který je v boji; Posléz popadne matku zlost, V nové komůrky samotnost Zazdit dceru se strojí.

Cihly v okénko stavuje, Žalář výhledu zbavuje, Na práh pomyká truhly; Chléb ji dá tam a vody žber,

Šití na léta místo her, Lampu také a uhlí. „Seď tu, nezdaro, rok a den, Až ti z mysli on vyjde ven,

Zde ti láska ta zajdi!“ „„Z mysli nikdy ho nepustím, Že mě miluje, dobře vím: Věrnou on mě tu najdi.““

Lítli, vylítli z kotců svých Holoubkové dva jako sníh Užit volného dechu; Vzhůru k nebi se zvedali,

Pak zas dolů si sedali Na panenčinu střechu. „Co nám, dívčino, za to dáš? Okno vyklube zobec náš,

Abys viděla mílka?“ „„Co když jej zde i uvidím, Avšak nemohu mluvit s ním!““ K tomu najde se chvílka!

Klubou holoubci první noc, Vynakládají všecku moc Svými mladými zoby; V spojky uměle dloubají,

Hrabou, klubou a ďoubají, Oba do krve robí. Vápno pade, a cihla dlí, Dívka slyší a vykle ní,

Podá okno se lomu; Skokem dívčina z něho ven, Milý právě se tento den Vracel od Prahy domů.

Hned si v náruči leželi, Po té na louku běželi, Krásné trhali kvítí; Věnce sobě tam vinuli,

V blahé rozkoši plynuli, V ráji zdáli se býti. Matka z komůrky vyhlédá: Co mi pomohla péče má?

Holub pomoh’ jí z klece! Co kdy přijede jezdec sám? Raději mu ji sama dám, Než ji dobude předce.