Heřman z Bubna byl udatný pán, U svého krále na slovo vzatý, Jakýkoli mu rozkaz dán, Býval věrnému vladyce svatý.
Král ho byl vyslal poselstvím V Mouřenínů daleké kraje, Které hrozí plemenem zlým, Kde vše divné se rodí a zraje.
Heřman všeliké hrůzy prost Projíždí tam pouště a lesy, Novou konaje myslivost, Potvory dráždí, bije a děsí.
A hle, žena se za pardem Od komonstva se zdaluje svého; Kůň tu zarazí v běhu svém, A hluk dopadá ucha i jeho.
Rychle tam bodá, odkud ten řev, Ač se kůň mu příčí a brojí, Dojel a vidí, an zápolí lev Se dvěma tigry v nerovném boji.
„Jednomu na dva se pomoci má!“ Praví a hrotu svého se chopí, A než ho dravstvo to znamená, V tigra jednoho zarazí kopí.
Skočí s koně a vytasí meč, Aby druhou potvoru ubil; Ale než ji dohonil v seč, Již ji lev svou dlapou byl zhubil.
I chvěl hřívou se zvedaje, Obou tigrů a svou krví zbrocen, Vděčně k obránci vzhlédaje, Lehnul k nohoum jeho mu zkrocen.
Heřman se nad ním smiloval, Obvázal mu opasem rány, Skočil na kůň, a lev se bral Stále za ním až do městské brány.
Kudy stoupal, mu po boku šel, Každý se divil průvodci tomu, A když vládyka poselství zděl, Následoval jej do Čech domů.
Hrdina miloval věrného lva, Lev zas uchranitele svého, Požívali tu obadva Všeho dobrého spolu i zlého.
A když Heřman byl dokonal, Aby na nebi odměny došel: Lev ten žalostí hrozně řval, Nejedl, nepil, třetí den pošel.
Tam na hoření Jelení, Kde rod z Bubna panoval možný, Kostel k Boží slávě a cti Stavěl a nadal náš vládyka zbožný.
U prostřed toho sladce spí, Lva jeho kůže mu pod hlavu dána. Odpočívej tam v pokoji Tělo slavného Českého Pána!
Cookies on Poetry Cove