Láme tamo vítr stromy?
Klapotají mlejny kdes?
Tlukou dvadcateré lomy,
Že tak hlučí les?
Netlukou to žádné lomy,
Neklapotá mlejn to kdes,
Neláme tam vítr stromy,
Že tak hlučí les:
Doboš tamo s druhy hýrá,
Táhne skrze hustý bor,
Belhaje se podepírá
Cestou na topor.
„Slyšte, bratří, milý bratří,
Kamokoli dohlédám,
Všeliký ten les mi patří,
Vši tu zemi mám.“
Sestoupil on s horní výše
Dolů do vsi od nich dál.
Kdež mu od milenky chyše
Bílý šátek vál.
A on k svým se po tři noci
Nenavracel v hustý bor,
Oni sešli se vší mocí
Dolů do vsi s hor.
Hle tu najdou ležet v doli
Doboščíka v krvi své,
Sedm ran mu v srdci bolí,
Sedm na hlavě.
A on praví: „Vrbí roste,
Kamkoli se zasadí:
Bratří! jenom žen se hrozte,
Neb vás nasadí.
Doneste mě na výšinu,
Abych před smrtí svou
Hleděl ještě v Ukrajinu
A v zem Uherskou.“
A kde Doboščíku mají
Tvoji hrob ti vykopat?
Chtělbys odpočívat v kraji,
Šelbys v horu spat?
„Nevolím já v kraji spáti,
Aniž o ty hory dbám,
Země nemůže hrob dáti
Mně a spolu vám.
Tělo moje rozsekejte
Na drobno, co píseček,
Do povětří rozmetejte
Všemu větru vděk.“
Doboši, kde nám je dlíti,
Když tě více nebude,
Na horách a v boru žíti,
Nebo v důli té?
„Není vám tu dole dlíti,
Člověk snuje v důli klam;
Na horách ni v boru žíti,
Slunce svítí tam.
Na šibenici vám pníti,
Jak těm starým stromům zde
Ve Samborské věži hníti,
Až mne nebude.“