Český pluk.

Ku bráně Strahovské žene se hluk, Se žalným žene se srdcem a s touhou Ještě pozdravit oděnců pluk, S nimi se rozžehnat na cestu dlouhou.

Tři sta jinochů táhne v boj, Královic Bořivoj v jejich čele, Plamenem leskne se jejich zbroj, Ze zraků jiskří jim duše smělé.

Císaři Jindřichu k ostraze Poslal je Vratislav do země Vlachů; „Jdětež, pravil, a v půtce i u taze Osvědčte Čechy se beze strachu!“

Táhnou branou k žalosti děv, Táhnou k závisti jinochů Pražských, Vysoko vane jich praporu lev Daleko do Němec, do krajů Vlašských.

První v poli tam spojeném, První vrahů pobití věstí, Zbojnými Vlachy příklad všem Císaři k oslavě dráhu klestí!

Než, jak Říma se dohnal voj, Říma, světa velebné hlavy, Krutého krutější nastane boj, Vítězů proud se u hradeb staví.

Na zmar cedí krev udatnou, Na zmar vrážejí do bašt a kolů, A kdo zpurně se na zdě trou, Znak je Vlachové vrhají dolů.

Císař volá vždy nových řad, Až se tolika hrdin mu želí, Za slávu nechce je promrhat, A již od Říma pustiti velí.

Čechy tu pojímá vztek a stud, Bořivoji se obraz ten hnusí: „Nebudiž jalový Čecha trud, Dovoliž, ať to po třetí zkusí!“

Zvolá, a celému poli v jev Okolo hradeb se svými těká; „Vzhůru!“ jim kyne, a Český lev Již i tam na valu Římany leká!

Nadarmo se ti mu zpírají, Nestaví Čechy ni rázy ni rány; Za lvem svým se tam vtírají, A již sekou Jindřichu brány!

Císař vjede a udusí vzdor, Svatý Otec ho korunou slaví, Žehná i velebí Čechů zbor, A svět veškeren o nich praví.

Přede všemi jich bratry ten zdar, Taková sláva krajanů těší, A když tré bylo minulo jar, Vracujících se vítat spěší.

Ku bráně Strahovské žene se hluk, Se žalným srdcem se žene a s touhou, Bořivoj vede oděnců pluk, Ale ach, nevede řadu jich dlouhou!

Devět toliko vede jich zpět, Druhým boj jest životy zkrátil: Každý by tak byl rád opustil svět, Každý by raději tak se byl vrátil!