ZVONY

To bylo kdys, kdy nudili mě lidé a kdy jsem rozumíval řečem věcí. Má bába brávala mě časem s sebou, když návštěvou šla. Často ke Kleinovům.

Tam páchl tabák, vůně levandule a voskovky tam měli v oknech. Bába si s paní Kleinkou povídala. Někdy pan Klein vstoup vážným krokem, kouře dýmku,

v zelené zástěře a v korálkové čepičce jakés do světnice, kýv mlčky pozdrav, k oknu stoup a potom zas tiše vyšel. Nudil jsem se tuze,

těch paní hovor nijak nebavil mě, a kočky ani psa, ni jiných zábav tu nebylo. Pan Klein mě nezajímal, neb mlčel vždycky – nudný byl to patron.

Leč za čas o něm hovořily věci. Já poslouchával hlahol našich zvonů, večerních zvonů s děkanského chrámu, a slyšel, že si zvony povídají:

To jde pan Klein – tak zahovoří prvý a druhý řekne nato: Ano, pan Klein, a oba potom zároveň: Klein, Klein, pan Klein. A prvý hlásí zas, že to jde pan Klein,

a druhý přitaká a oba nato dvojhlasem zvoní: Klein, Klein, Klein... A teď pan Klein se stal v tom mojím světě kýms důležitým – hovořily zvony

si o něm rozvážně a jenom o něm a nejen v sobotu si povídaly i za nedělních slavných dopolední, kdy náměstí se hemžívalo lidstvem,

snad spatřily jej, neboť volat začly a hlásaly, že jde pan Klein, Klein, Klein... Dnes ještě, slyším-li ty zvony v rodném městě, hlaholí stále k duši mé: Klein, Klein.

A vidím jej, jak tiše kráčí k oknu v zástěře zelené a čepičce té z korálků stkané, kouří dýmku, mlčí, a pokoj ten má voskovice v oknech

a dýše tabákem a levandulí.