Hlava šikmo nakloněná,
všecky vlasy v obličeji,
rtíky vážně sešpulené,
malovala malá Sylva
červenou a modrou tužkou
drobné černé illustrace
biblického dějepisu.
Díval jsem se přes stůl na ni
počítaje, kolik že to
odletělo chvatných roků,
kdy i já jsem, drobný školák,
koloroval šat a tváře
světců, světic v dějepravě...
Naslinila prstík Sylva,
obrátila řadu listů,
kriticky se zadívala
na obrázek zvěstování:
anděl, kleče s kytkou v ruce,
bílý proužek kolem hlavy,
pozdravuje svatou pannu.
Svatá panna uklání se,
vzadu stojí její postel,
svatodušní holubice
letí venku v podnebesí.
Rudou tužku sevře Sylva
do maličké svojí pěsti
a vší silou do kolečka
jezdí, tlačí, krouží, ryje
v obličeji svaté panny.
– Proč pak děláš jí ten oheň?
Tak to lidé nemívají! –
paedagog se ze mne ozve.
– Víš – ukáže prstem na text,
– anděl zrovna pověděl jí,
děťátko že dostati má,
no, a to ji překvapilo,
no, a proto zčervenala. –