ŽURNALISMUS

Svůj poznal čas, kdy Veličenstvo Jeho, Majestát Lidu, z místa podružného do dějin vešel. On, jenž do té chvíle jsa drábem jen, svým bubnem hlásil čile,

kde kterým panstvům syn se zrodil právě a tele o dvou hlavách které krávě, kde kdo a koho krutě zamordoval a jak byl pověšen – on zpozoroval,

že poslání a smysl jeho žití začíná velmi důležito býti: neb Lidu Majestát má nedostatky, jež mohou zrodit povážlivé zmatky,

víc síly v pažích má než světla v hlavě, má kuráž, která chtivě, nedočkavě osudy státu řídit chce a vésti, leč rozvaha jí chybí na neštěstí

a k tomu slep je jako kotě malé – tož on jde bystře k uším toho krále a mínění mu tvoří, vysvětluje, varuje časem, o všem uvažuje,

pak jmenem jeho žaluje i soudí. I názor dá mu – kde se snadno bloudí – o věcech minulých i temném příští, on loví pro něj z myšlenkových tříští

co hodí se mu, co mu jistě zdrávo, vždy akcentuje jeho moc i právo, ba, boje svádí za něj nekrvavé a ke krvavým budí pudy dravé.

By netrpěl král náladami zlými, on pobaví jej žertovnými šprýmy, neb o vše stará se mu, na vše stačí, co Majestátu napadnout kdy ráčí:

vše ovládá od dějin do kuchyně, od správy státu k zájmům podruhyně, od hvězd až k žabí kolonii v tůni, hlas jeho káže, šeptá, hřmí a duní,

vždy prsní ton má, pevný, neochvějný, je přímý, v přesvědčení vždycky stejný, třebaže zvrátí večer, co řek ráno a „ne“ kde tvrdil, bouří nyní „ano“ –

tak zjevně slouže, anonymně vládne. A Majestátu ani nenapadne, by setřás jej. Vždyť není možno ani. A Veličenstvo blahoskloně sklání

se k práci jeho, velmocí jej zove a uznání mu dává stále nové. Má zápach jeho rád, i přesnost cení, jež stravu ducha přináší mu dení

vždy akurátně s večerem a ránem. On netuší, že sluha ten je pánem, jenž koupit dá se, že pak v předpokoji s šibalským úsměvem si tiše stojí

a libuje si v sdílné, sladké chvíli: Ty hlupáčku můj... jak jsi dobrý... milý...