Kdybyste věděl něco pro ni, pane, je třicetosm roků stará, pravda, leč přičiní se – znám ji ode dávna – je svědomitá, chtěla přijít sama –
leč jízdy nesnáší – ať železnice, ať tramvaj – chudák, pápěra je pouhá, že vítr srazil by ji – ale dobrák tak velká, jako chudák, pane.
Ba, chudák... žena, která nese tresty, jen že je žena... Víte, ten muž její, můj bratranec, je takto člověk pijan a jako muž je surovec a tyran –
ten – jak to říci? Víte, že ta bědná už dvakrát byla letos u lékaře, by proved na ní zákrok... a ten lékař zná její rodinu, zná od malička
ji samu, místo osmi set jen tři sta za jednotlivý zákrok žádá od ní – ten zavolal si tedy muže k sobě a řek mu, jak ji vraždí tím svým mužstvím.
On vyslech, cynicky se smál a řekl, že vystavit se nechce nakažení, však způsob najde, aby pomoženo jim bylo oběma – a myslete si:
ten chudák žena obdržela včera od soudu zprávu, že muž její zadal o rozvod právě... Víte, má dva hochy, ten starší, víte, k myšlení je líný,
po otci pijanovi dědictví to. A druhý podědil tu slabost její, jak věchýtek je, bez krve a tepla – a lump ten prohlásil, že ty dvě děti
jí ponechat chce, soud že jistě uzná, že matčin život přec je morálnější, než život jeho... O své újmě šla jsem k našemu advokátu, co tu dělat,
jak chránit ji. Řek, není možnosti tu, jak pomoci jí. Alimenta jistě soud přiřkne jí – leč žádná síla světa jich nevymůže, když on platit nechce.
A doktor myslí, sotva že chtít bude. Což vím už. Bratranec mi řek to přímo. Prý ožení se znovu, co je s ženou, když ženou nemůže být – je to sobec
a ničema – leč, co tu dělat? Zákon je pro něj. – Pane, kdybyste ji viděl, vy užas byste. Je to kost a kůže, ta žlutá kůže napnutá jak bývá
na ploše bubnu – však to bylo krve, co ubožák ten ztratil v řadě roků – vždyť jako letos, tak to chodí stále, jak ondy povídala, když mi přišla
o místo prosit. Styděla se dříve, teď pověděla. Pomozte jí, pane, jak otřískaný strom tu nyní stojí bez květu, ovoce, bez mízy, síly.
A to je člověk-žena... Žena... Žena...
Cookies on Poetry Cove