To nebyl zlosyn bojící se světla, jenž zloupil bohatý náš bremský kostel, – ó bolesti, ó slepoto ty hříšná! – tvůj pastýř, strážce tvůj, náš arcibiskup
jak pohan řádil v svaté boží síni a kradl, kde měl před zloději chránit. Když hrabě Bernhard zabil Godefalka, jenž v držení měl hrabství Emisgoe,
náš arcibiskup nabíd panu králi za léno jeho tisíc liber stříbra. I dal mu pan král hrabství uprázdněné, a že mu tehdy peněz třeba bylo
v podnicích polních, které zdvihnout hodlal na jaře proti panu papežovi, na zaplacení sumy velmi tlačil. A tehdy zloupil chrám náš arcibiskup.
Vzal kříže, oltáře a dary cené, vzal vínky světcům, ba i berlu svoji, hůl svoji pastýřskou vzal arcibiskup. A slyše pláč a vida smutek lidu
jenž k nezvyklému divadlu se sběhl, že záhy, chlubil se jim takto těše, dá místo stříbra chrámu samé zlato. Ó loupeže té! Kříže dva tu byly
ze stříbra celé zlatem vykládané a drahokamy hojně posázené, pak hlavní oltář plný sošek, věží z čistého stříbra, dar královny Emmy,
dál kalich slavnostních mší, velký, těžký, z rudého zlata, plný velkých perel – ten kalich dala Agnes císařovna při narození nynějšího krále
z radosti velké chrámu na památku – a vše to vzal a ještě mnohé jiné... Muž zlatník, který tavil ony věci, přísahal každému, kdo slyšet toužil,
že z přinucení jenom provést musil přeměnu lupu kostelního na kov. A v taji svěřil lidem několika, že bylo mu, když kladivem bil v kovy,
jakoby slabý dětský nářek slyšel... Však od té doby dlí náš arcibiskup na hrabstvích svých jsa odán jízdě, honbám a zábavám, jež zvykem pánů světských,
a nevkročil v chrám bremský od těch časů snad že mu nelze rozhlednout se kolem a vidět věci, jichž tu dávno není...
Cookies on Poetry Cove