Dnes zdálo se mi: nebožtík Lev, papež,
mě zkoušet přišel z vědy náboženské.
Byl hubený, měl baziliščí oči
a ruce suché jako supí drápy,
měl v prstech šňupec, jímž nos tenký sytil
a prsní plochu sutany své bílé –
tak, jak to bylo všechno v skutečnosti.
A zkoušel tedy. Dal mi provést důkaz
jsoucnosti boží – já ten důkaz proved.
A na to, že je Kristus synem božím
a při tom bohem, tedy vlastním otcem –
což dokázal jsem nezvratně a pevně.
Konečně ptal se, znám-li dovoditi,
že samospasitelná církev římská
je přímo Kristem Pánem založena,
a papež, viditelná hlava její,
že neomylný ve věcech je víry –
ten důkaz též se povedl mi skvěle.
A na to díval se mi Leo v oči
a řekl nosem: Byl jste v podezření,
že nejste zrovna oddán svaté církvi –
nu, planá pomluva, jak dokázaly
profundní vaše právě vědomosti.
I píše eminenc mi do notesu
a při tom kmit mu lehce pohrdlivý
úsměšek kolem rtů i v malých očích –
já porozuměl a měl tajnou radost,
že odbyto to, že mít budu pokoj
zas na několik pohanských svých týdnů.