ŽIŽKA.

Je ticho venku. Z vlhkého pak chladna lze cítit, noc že valně pokročila. Už Bůh jen bdí a na nebi hvězd počet a dole, otče, ty a stráže naše.

A tvoje oči? Šťastny, že být mohou dnes zrakem tvojím. Nechce se jim spánku. List bratřím Valečovským Laudát poslal? Po jezdci křepkém. A ty výzvy městům?

Jsou rozeslány. Budeme se bíti zas tedy s Zikmuntem a panem Čeňkem o boží při. A s Němci o při svoji. A v obém přispěje Bůh spravedlivý.

Což rána ženy Proškovy? Je lepší? Ne, otče Jene. Nechce přát jí klidu. Ulehnout nechce. Poraněným slouží a sebe nedbá. A když služby není,

jim z Písem předčítává. Tvrdošíjna! Rci dětem, kněže, aby natrhaly u cesty rostoucího jitrocele, a Prošková ať rozmačká ty lístky,

až mastí budou, tou ať potře ránu a zaváže. Mně v Polsce častokráte jitrocel pomoh. Zimnici-li mívá, ať kořen jeho vaří a ten odvar

požívá s mlékem. Písma čítat může, leč k obsluze dost zdravých sester máme. Poslechne jistě, když tak vůle tvoje. A mládež tábora je dobré mysli?

Je šťastna dětstvím svým. Při službách božích mladými hlásky chválí Pána Boha a výklad kněží zbožně poslouchává. A potom chlapci vyberou se v luka

a skotačí a zápasí a křičí, jak zvyk už hochů. Ale hrám těm tolik se neoddají, aby nepostřehli, když tu či tam se houfec bojovníků

k besedě sejde: zanechají všeho a jako vrabečkové mezi drůbež ve chvíli, kdy se zrní sype, běží a vetrou se v ně, naslouchají řečem

o bojů příhodách a pomstě boží, zrak jiskří se jim, milovat se učí, co zákon boží velí, vyrůst touží a palcátem vlást jako otci jejich.

Děvušky hravé loutky sobě strojí (z těch cetek, jež jsme v loňském lednu našli ve vozech Zikmuntových nad Sázavou), když ku hře chvíle. Jinak pomáhají

svým matkám, ať to vaření či šití, tak opravdově, že se neubráníš úsměvu blaženému vida vážnost a zaujatost v hravých obličejích.

Tábora naděj... Zavedeš mě, Petře, až zítra budou zpívat, v blízkost jejich, rád poslouchám ten hlahol svěžích hlásků... – Což onen Pražan, který ondy přišel

v náš tábor, touže vejít do bratrstva? Vlk šerý je to. Hejtman Koudel zítra ti předvede jej. Byl dnes s pícovníky – však přistižen byl, že se více stará

o bílé groše: vrážel do stavení a lidi hrdlil. Ba, i děvče zdávit chtěl v jizbě jedné a když dopaden byl, prál, že to papeženka, že svou vůli

provésti může. Bude spálen za to, plaz zatracený! Však už hlas ten jeho mi divně zněl a proto jsem jej svěřil zvlášť dozoru a očím Koudelovým.

Ah, Pražan! Praha! Však to jasně cítím, že nikdy není pevné spolehnutí na ně a na ni! Dojde ještě k účtům a platiti se budou dluhy všecky,

ty zánovní i ony zastaralé!– – Viz, kněže Petře, čets mi ondy příběh o potrestání Achana, jenž loupil ve svatém boji pro sebe, jak dneska

ten člověk pražský – kamením lid všecek jej uházel a spálili jej ohněm, jak Jozua byl kázal, vůdce lidu. Po rozumu mém proto zničen plevel,

že Hospodin by mohl vstáti k pomstě a niče plevel, zničil by i klasy. A proto bratrstvo být čisto musí, by nebyl pokoušen hněv Hospodinův.

Tak, Petře, držíte i vy též, kněží? Tak, otče Jene. Pověz ještě kněže: Hle, z Písem ty mi čítáš i ti druzí... Když Nový Zákon byl to... víš, ta místa,

kde Spasitel nám káže trpět, mlčet, a v líc-lis udeřen, dát druhou k ráně a milovat i svého nepřítele – já v nocích na to myslil o těch věcech,

a obavy a tesknoty mě jaly, zda cesta moje je dle vůle páně? A pak jsem zase připomněl si všeho: slov mistra Jana vřelých varujících

před sítí, kterou ďábel na svět líčí, a hrozné smrti jeho v Konstancii, úkladů šelmy Zikmunta a Říma i zrádců domácích – a hned jsem cítil,

že nelze jinak, že bych krev svou zradil a duši škrtil... Nyní, když mi čtete z knih Mojžíšových, Jozuy a Soudců, jsem kliden sic a důvěry pln pevné

jak v sebe tak i v milost Hospodina... A přece časem šelestí mi v duši hlas pochybnosti – pravda, zlehka, slabě, jak osyka, jež chví se, třeba nevál

dech vánku nejmenší... Nuž, ty co o tom? Bůh nezměrný jest v lásce, otče Jene, a trestá-li, jest nezměrný v své pomstě. Zem naše byla hnízdem Ancikrista

a pelechem všech šelem. Bůh v své lásce jí poslal jako Israeli kdysi své muže horoucí a vyznavače, Miliče, mistra z Janova a Husa...

A tento upálen byl zlostí lidskou před zhanobeným oltářem a trůnem. Tu Hospodin dal dopadnouti meči a poslal lidu Jozuu, tož tebe.

Tys císaři dal, což je císařovo a co jest božího, ty vrátíš Bohu. A Spasitel náš, otče Jene, pravda, byl láskou. Ale božská láska tato

musila klnout v rozhorlení pomsty jak městu Betsaidě tak Chorazainu. A láska ta, ač věděla, že zhouba na Sion lehne, nechránila města,

neb vymklo světlu se a spělo do tmy, ba, nechránila oltáře ni chrámu, neb byly zhanobeny zlostí lidskou... Meč boží vedeš, mečem božím biješ,

duch páně s tebou – budiž kliden, otče. Však pouze v tom je, kněže, síla moje... Nazítří, Petře, vyšlem rychlé zvědy, zda sjízdny jsou už cesty, a zda vody

roztálým ondy sněhem posílené se vrátily už v obvyklá svá lůžka. Chcem zaměřiti k Hradeckému kraji a ztrestat šelmu Čeňka a ty druhé...

Jdi spat už, kněže. Položím se také a proto mohu zavřít oči tvoje. Pán s tebou, otče! Také s tebou, Petře! Je ticho. Oddech bratří z blízkých stanů

slyšeti mohu. Úder koňských kopyt, jímž spící zvíře mimovolně bije... Bdí Bůh a hvězdy... Hospodine Bože, jenž vševidoucím zrakem vnikáš v hloubi

všech ledví lidských, račiž popatřiti do duše mojí a rač vyplniti vše, co tam vidíš. Udělal jsi slepce svým mečem, nástrojem své svaté vůle,

jsem v pokoře tvým, bez tebe nic nejsa a dát rač, abych směl být tak i dále a provedl svůj úkol do posledka. Dej očistit mi naši českou zemi

od zloby cizí, od neřádů vlastních, dej plevel sežat mi a dáti ohni a rozprostřít rač nad ním mír svůj potom, by každý, i ten poslední z těch malých,

syn její klidně žil a volně dýchal, prost domácího jha a pout prost cizích, a v bezpečí měl všecko, což jest jeho, krov domu, rodinu i pole svoje.

Proud milosti své vylij na nás potom, a řeku dobroty své na zem naši, vrať království své zase lidu svému, a vůle tvá buď na zemi jak v nebi!