Osud ji vtlačil do fasonky:
choť gubernálního rady –
ne žena, obraz jen důstojně
vznáší se životem města.
Vysoko je tak nade vším,
daleka všech lidských věcí –
sama je, příkopy dělí ji
od světa, od lidí, všeho.
Muž, suchý hodnostář, srdce má
svinuté do paragrafů
a místo krve má inkoust jen –
jak je s ním zoufale teskno!
V zrcadlo časem se zadívá:
ty oči, ty rty, šíj, ňadra –
k čemu má vše to a ostatní,
k čemu má to svoje mládí!
Lidé jdou a vždycky dva a dva,
vídá je chodit tak v parku,
jen ona všudy tak samotna
s tesklivou, hladovou duší!
Kde kdo se klaní jí uctivě,
kde kdo je potěšen zřejmě,
když dík mu s pohledem laskavým
za pozdrav ševelně dává.
Leč chvíle hladové, noci ty,
kdy tělo v samotě stárne!
Nejraděj z duše by proklela
tu uctívanou svou výšku!
A hříchůplné obrazy
hoří jí v horečné krvi –
modlí se a pláče nad sebou,
smutný a ubohý život!
Jdou roky – lesk z očí vzaly jí,
do čela vyryly vrásky –
nebylo kuráže, neutrh
nikdo tu vznešenou růži.
Jest jako báseň nečtěná,
jež nemá vulgárních rýmů,
tak vyzní stroze a na plano –
krás jejich nepronik nikdo.
Suchá a přísná a strojená,
studeno v očích i v duši,
stala se soudcem pak bezcitným
všech poruch cností svých bližních.