Na čistém sněhu chví se do dálky
zarudlý poslední svit...
na jaro myslíš si... na první fialky,
vlaštovek švihavý kmit...
Ach, stárnem, mincmistře... Však minci poctivou
jsme bili, viď, v každičký čas;
vše pro ni ztavili jsme duší vášnivou,
co Osud naházel v nás.
A když jsme hodili časem škvár řeřavý
a na nás kletba se sila –
vždyť jsme jej hodili jen lotrům na hlavy;
však mince poctivá byla...
Tma kolem... Mlčí pláň... Sníh pod nohou ti vrže,
krok před tebou se tratí cesty koleje...
v pravo i levo sněhové jsou strže
a nahé sněti jakés aleje...
Ó bozi moji, nejsem žízniv slávy,
poct, diplomů a hlasné pochvaly
a nezávidím laurů, jež kol hlavy
svých milců vije národ uznalý –
jen nedopusťte, abych na své dráze
i já se stal kdy šaškem národa,
rtem jeho řvoucím, clownem na provaze,
jenž duši nalíčí a zaprodá,
bych otrocky jej bavil v jeho svátek,
ždal důkaz přízně jeho lakomý
a klidně svinul jak kapesní šátek
před jeho rozmarem své svědomí.