Roj malých chatek k sobě stulen
v bělavém sedí kožichu,
a modravý kouř vydychují
jak vážní starci potichu.
Zem celá kryta skvoucím sněhem,
sad, pole – rubáš jediný,
jak tmavé stuhy černají se
v něm vyšlapané pěšiny.
Strom každý halen jinovatkou
se leskne bez vší poskvrny
a stojí bez hnutí jak v strachu,
že střás by si háv stříbrný.
Je ticho. Časem vrznou vrátka
a zahalený lidský tvor
z nich vyběhne a zimou chví se
a před sluncem si cloní zor.
Na lomenici šedý vrabec
se čepýří a cvrliká –
jak smutná prosba žebrákova
ten jeho hlas tě proniká.
Vran chumel chvilkou objeví se
a krákoraje zapadá
na holý topol u rybníka,
na ploty, hruše, na lada.
Vše zlatým světlem oblito je,
vše září, hraje v luzných snech,
lán, stromy, stříbroskvoucí dálka
i bájné květy na oknech.
A přec tu smutno jako v smrti,
tak teskno všude, kam zří zrak,
tak stuhlý, mrazný kraj ten celý,
že neřekl bys nikterak,
že zde kdy vůbec leto bylo
a květy, plno zeleně,
v těch lánech, že se za večerů
snad milovalo nadšeně,
že hedvábný mech kryl ty střechy,
že v odpoledních ve chvilkách
se v prašných cestách batolily
maličké děti v košilkách...