Hle, nuda přírody! Kraj němý,
sníh padá na tu spoustu lad,
jak chtěl by staré svadlé zemi
svůj vnutit nevinosti šat.
Vše bez hlesu; jen vítr fičí
a bere kusy sněhu v plen,
a dráty telegrafních tyčí
v huk jeho mísí žalný sten.
Je sezona, kdy město žije
při světle plynu, jež plá v mhách,
jde zábava tam, poesie
po ulicích i parketách,
tam koncert, divadla a plesy,
tam žurnálů klep jizlivých,
tam vtipy, jichž se mnozí děsí,
a hovor, radost, ruch a smích.
A přec v tom šumu a v tom lesku
lze bolné tony poslechnout,
tu elegii plnou stesku,
již dýchá sál a každý kout,
a ples a smích ten jásající
přec horkých slz těch nestají,
jež lidstvu po uvadlé líci
tam bouřným proudem stékají,
a v duši jich tvé oko vidí
tu nudu, žal a zoufání,
jež z domů pudí tyto lidi
a v zábavy je pohání –
však cit-li tvůj už ztvrdl v skálu,
v tvém nitru červ-li hlodavý –
v tu směs se vrhni smíchu, žalů,
a to tě aspoň pobaví,
jak setkal bys se v noční chvíli
se zoufalcem, jenž v rozmaru
zpěv pěje sobě rozpustilý
a jed si pije z poháru...