Já vídala tě státi v chrámu Páně na místě božím. Na tvé bílé skráně lesk slunce barevnými okny padal, dým kadidla kol tebe oblak spřádal,
a když tvá bílá ruka monstranc vznesla a celá obec na kolena klesla – tys jediný stál sotva skloniv hlavy, – ne sluha boží – Bůh sám v záři slávy!
Tak byls mi vším, a já ti dala všecko, svou krásu, mladost – pod srdcem mám děcko, od tebe dítě. A můj panovníku, můj králi jasný, kdybys v okamžiku
mé hrdlo stisk a smrt mi toužil dáti, i za ten konec já bych žehnala ti posledním dechem! Ustaň, hřešíš, ženo, a hříchem jsi, jak církví pověděno!
A odstup od mne! Snad k mé prosbě žhoucí prominout ráčí Soudce Všemohoucí hřešení s tebou! Snad mé bídné tělo, jež odolat tvým léčkám neumělo,
neztrestá plamen horoucího pekla! Já bičoval se, moje lítost tekla slz proudy z duše – viděla to zjista Marie Panna, jediná z žen čistá
a poví Synu to a přimluví se... Nádobo hříchů, ve tvých očích chví se zas žádost hříchu? Pane na nebesku, proč nedáš nyní sjeti svému blesku
a nesežehneš osidla ta ďábla? Mdlá duše má je vůle pooslábla – Maria Panno, přispěj v pokušení! Mě biješ slovy – v těch však hrůzy není,
mě odstrčíš – já vím, že přijdeš ke mně, mně zlořečíš – já pohladím tě jemně, já vím, že Bůh si cele tebe žádá, však já tě mám jen tím víc ráda, ráda!
Ó Panno čistá!... Můj jsi... Milovaný... Ó Synu Boží, pro své svaté rány ty odpusť všecko!... Vím, že ďábel pase po duši mojí – ta teď klesla zase – –
Však proč tvá prozřetelnost, Bože věčný, nám strojí léček řetěz nekonečný – proč stvořils ženu!? Sladký! Milovaný! Osidlo pekel, tvore proklínaný,
apage! Odstup! Proto ráj je rájem, že sami půjdem nebeským tím krajem, my muži sami! A co zůstane nám? Což bude ráj snad navždy zavřen ženám?
Jen těm, kdož duši mají, vstup tam sluší, a to jsou muži – Žena nemá duši? Ne. Nemá. Žena nikdy neměla jí. Jen Svatá Panna jediná je v ráji
se svojí duší. Učí Církev Svatá a Svatých Otců řada světlem vzňatá, že nemá žena duši. Snad tím zlomil Bůh vševidoucí nějaký svůj omyl,
jenž vplížil se mu v dílo při stvoření. Chceš beze mne být, moje potěšení? A dovedeš tak? Já bych nedovedla... Já šla bych s tebou, byť tvá cesta vedla
i k pekla branám. Nemožnosti, ženo, kněz Páně jsem, mé témě posvěceno. Chci v ráj tvůj tedy. Stát tam někde v koutě, už šťastna, když jen oči zahlednou tě –
pros Pána o to! Marno. Nemáš duše. Jak rostlina, jak kámen žiješ hluše, a proto ďábel, bezvolnou tě vida, své sítě spřádá a z nich povyhlídá
po obětech – v tvé oči, k lícím, retu, k tvým ňadrům, bokům zatkne nitky v letu, jen letmo, jako přibity však drží, síť splete pak – a čeká dole, v strži,
jež prokletím nám je a pekel branou, neřestí studnou, hnisající ranou – ty nemáš duši, proto všecko to je. Přec půjdu s tebou, vždyť jsem tvoje, tvoje!
Nadarmo. Není možno. Dej mi duši! Slyš, pros mi o ni! Odpírati sluší zlým pokušením: Nemohu jí dáti a kdybych moh – tím víc chci odpírati.
Ó dej mi duši! Netoužím v ráj jíti, jen s tebou, s tebou, milený, chci býti po smrti všude! Všechno lhostejno mi, ať v pekle, v ráji, či na této zemi,
já najdu tě a nic mě neomýlí – jen duši vymodli mi, drahý, milý! Apage, ženo! Dej mi duši! K čemu? Tvůj pláč je marný, stvořena jsi k zlému,
zlem žiješ. Padniž v tmu a do němoty! Všech hříchů pramen, džbán jsi nečistoty, osidlo ďábla, bodec škorpiona. Nevejdeš nikdy v rajská sídla ona –
a dobře tak. Vždyť Satan ostražitě moh vpašovat by tebou tam své sítě a ráj by stal se hnízdem nepravostí, peleší hříchů, pozdní zoufalosti,
údolím hoře, jak je země klatá, kde vládneš ty, ó ženo jedovatá! Jak vábně ti to rozhorlení sluší! Ty nechceš opravdu mi dáti duši?
Ty zlý a krásný můj, můj milovaný – Apage, ďáble! Pro Kristovy rány! Marie Panno, duše moje padá v ďábelské léčky – Můj jsi! Mám tě ráda!
Ať zkusí nyní ráj a všichni svatí od mého těla tebe odervati!...
Cookies on Poetry Cove