Žena.

Zří člověk na vás... zadumá se a klesá v náruč vzpomínek... Jste vábivy tak v luzné kráse vy zjevy brunett, blondynek,

že nemoh’ kdysi při stvoření vás Tvůrce ani zdobit líp – a přec jste buď jen poblouzení neb Stvořitelův špatný vtip!

Rajského blaha proudy řítí se z očí vašich zorničky – a přec se zřetelně tam svítí i plamen svůdné bludičky,

a člověk důvěřivě jede za světla proudem v nadšení – až bludička jej náhle svede v hrozného bahno trápení!

Hlas váš jest jemný, nenucený a zvonivý jak drahý kov – a přec tón každý promyšlený i každé z nepatrných slov;

spíš mluví u vás, než řeč dlouhá, mlčení vaše výmluvně – hruď vaše záhada je pouhá, jak záhadou je všechno vně!

Váš úsměv šálí, rozpaluje vznětlivou, dobrou, mužskou líc, jej vypočteně sesiluje vzdech, jenž vám maně vyjde z plic,

a proto jen, by kynem ruky anebo kyvem vějíře jste mohly množit hrozné muky milujícího rytíře!

Váš cit – oh, u vás citem slova a slovy prázdné city jsou, i vaše soudnost rozumová jde cestou věru podivnou,

i slzy vaše nejsou více než líčidlem a pastí zas – vždyť po nich zkvétaj’ vaše líce, vždyť slzy lehce chytnou nás!

A my?... Nám stále srdce naše bolestných dává dokladů, i kolem sebe zříme plaše výstražných hojnosť příkladů,

a když se někdy v rozechvění i přesvědčiti dovedem – vy zvábíte nás v okamžení tím slovem, smíchem, pohledem!

Zas milujem’ vás s resignací, zas jdeme ve jho starých muk, jak prchlý otrok když se vrací, by slyšel zvyklých pout svých zvuk. –

Jste naším zlem – bůh z moudré rady nás obmyslil as proto jím, že bez vás snad by býval tady až příliš člověk blaženým!...

Má zlatovlásko! Prázdnou výtkou a klamem jsou-li verše ty, jež psal jsem bolestí štván břitkou a sudbou svojí prokletý –

ty vyvrať mi je v chvíli tklivé až semkneš ramínkem mě svým – jsem z čeledi té důvěřivé a tobě všechno uvěřím...