I kdyby řekla vše a vyzpovídala
se ze všech hříšků a hříchů –
desetkrát horší je, než by ti přiznala
zkrušena v půlnočním tichu:
půl pravdy, celá lež – tak mluví zásadně
ten rozčísnutý jazyk hadí;
půl světa sneseš jí – a ona příkladně
tě prodá, zahodí, zradí;
klam jest jí potřebou a dýše šalbou, lstí,
lhouc dětsky naivitu,
jde pudem samičky za každou podlostí
bez rozvahy a citu;
že bílá křídla má – mníš, milý příteli?
Věz, že je nejraděj plouží
po cestě blátivé, v prachu je popelí,
a smáčí v špinavé louži –
a při tom, pokrytec, ví, že má masku nést
čestnosti, studu, bontonu –
tož soudem nejkrutším ty stíhá, jejichž čest
octne se v lidských hub shonu...
Desetkrát lepší je, nežli si myslíš pak,
když mníš, žes poznal ji cele –
za hlasem nitra jdouc vzletí až do oblak
bílá a zářící skvěle,
a není bolesti, muk, trýzně, odsudků,
jichž neznala by nésti
za trochu světlých chvil bez mračných zármutků,
za zákmit plachého štěstí,
a potom světa soud, bohatství, rodina
i společenské postavení,
vše, k čemu touha žen se ráda připíná –
jí rázem ničím není,
tak prostě všeho se a samozřejmě vzdá
a diví se, když kdo se tomu diví:
je tichou hrdinkou, jež pro své činy má
jen úsměv shovívavý, tklivý –
desetkrát horší je, než vše, co přizná ti,
jak přistižené děcko –
desetkrát lepší je, než můžeš přiznati,
chtě soudit ji za to všecko.