A noc to byla v neděli, když jsme tak spolu seděli na lesklém srpu měsíce. Nohama líně klátíce
jsme dívali se po hvězdách a mléčné dráhy třpytný prach jsme sypali na svět náš ten, kde plála světla luceren
srovnaná podél chodníků jak hlavy žlutých špendlíků. A bylo milo. Vonný chlad k nám stoupal z parků, luk i lad
a hvězdy tiše šuměly. My byli čilí, veselí, tys začla pět své písničky a v mžiku všechny hvězdičky
k nám připluly a slouchaly a zbožně šumně dýchaly. Na zemi dole chvílí tou svou chůzí kráčel rozvážnou
tvůj otec tichou ulicí – snad ze schůze, kde stranníci o politice mluvili. Jde, vzhůru vzhledne po chvíli
a stane, protře oči v ráz a ostřej k nám se dívá zas, pak rukou vzhůru pohodí a rozmrzele jaksi dí:
– Já věděl od prvního dne, že tak to nějak dopadne, jeť pošetilcem básník vždy, teď vyved mi ji nad hvězdy –
a ona sklouzne, zlomí vaz! Hej, pojď už domů! Slyšelas? – My slyšeli a smáli se a jen víc k sobě tiskli se,
a mráček kolem plující já zachyt pěkně pravicí a zabalil nás oba jím. Pak po paprsku měsíčním
jsme sklouzli dolů k oknům tvým. Já v lůžko tebe položil, já Sny ti svolal, záři sil, již při letu jsem nachytal,
pak po paprsku jsem se vzpjal a pod tvé římsy okrajem já vise na něm čekal jsem. Ot přišel: v lůžku pěkně tys,
sladkého snění v líci rys, dům kliden, všecko ve spánku. I mysle na tu hádanku řek o nemožném podniku:
– Já křivdil tomu básníku! – A básník tvůj se smějící sklouz nyní tiše v ulici a – slyšela-lis? – on tam stál
a Mia dolce notoval...
Cookies on Poetry Cove