Pane bože milý,
už zas kvetou růže –
ale té bolesti mojí
nikdo nepomůže.
Stvořil jsi svět, stvořil,
jenže nedbáš si ho –
chodí za mnou panský šafář,
já mám hocha svýho.
Na vojnu ho vzali
a už je s ním amen –
ztratil se mi v širém světě
jak ve vodě kámen.
Kukačky já v lese,
kdy se vrátí, ptala,
bylo roků k nespočtení,
co mi nakukala.
Rodiče mě nutí,
šafář nepovolí
a já jsem tu opuštěná
jako hruška v poli.
Co já vyvzdoruju! –
poslechnout se musí –
vdám se, až po tom svém hochu
oči vypláču si,
abych neviděla,
s kým jdu do kostela
a jak pánbůh zapomenul
na ten svět docela.