Máť s otcem do rakve ji dali
a spustili v hrob za živa:
Jen zapírej se – povídali –
neb jinde štěstí nebývá.
Muž přišel kýs – kněz svazek světí,
i měla nyní manžela.
Pak nějak přišla k řadě dětí
a stále v hrobě ležela.
Jí k hlavám dána socha bílá,
jež usmívá se zlehynka.
Muž říkal: Hle, má paní milá!
a děti: Šťastná matinka!
Tak mnoho dní se odplavilo.
Tu jednou v rakvi prozřela:
že nežila, jí líto bylo –
a do opravdy umřela.
Byl pohřeb slavný. Kněží pěli
a hudci hráli truchlou hru;
muž nosil věrně po rok celý
pás černý na svém cylindru.
Nad hlavu sochu tu jí dali,
jež usmívá se lehynce.
Květ na hrob. Pak si říkávali:
Už kvetou růže matince.