ZÁZRAK

Mnich Demetrios zjevení měl ve snu: Slet bílý anděl do světnice jeho a křídla složiv kýval smutně hlavou a řekl mu: Je konec, Demetrie,

je konec světa. V sobotní den onen, až měsíc úplňkem se zaokrouhlí, zem otřásat se začne hroznou silou, že všechny hory do propastí spadnou,

že sesují se všechny lidské stavby a skály otevrou se, aby z pekel vyběhl plamen, který sžehne všecko, co dýše, roste, žije pod oblohou.

A na to vylejí se vody mořské a zatopí i stopu toho světa, tma bude jak v den prvý nad vší zemi a nad vodami plynout jen duch boží,

neb Hospodin už syt je hříchů světa a vyčerpána shovívavost jeho. – Mnich Demetrios vyběh z cely zdrcen, a hlásil bratřím hrůzy doby příští

a bratří roznesli je Byzancií. Děs nevídaný zavlád širým městem. Divadla spustla. Osamotněl cirkus. Na klášter změnily se nevěstince.

Rej žití zastavil se. Velké lodi v přístavech stály opuštěny lidmi. Šel z dílny řemeslník, z krámu kupec a soudce z síně soudní. A vše spělo

pod klenbu chrámu. Vojáci i kněží, hetery, císař, úředníci jeho, lid Byzancie – všichni modlili se a naříkali, o zem bili čelem

a slibovali. V sobotní den onen, kdy zokrouhlit se v úplněk měl měsíc, co žilo, vyšlo z města. Na pahrbku, daleko za zdmi, stáli v šeré noci.

A měsíc vyšel. Vyvstal z moře rudý, a tu se zdvihl křik a nářek valný, pláč, volání žen, mužů, starců, dětí. A měsíc stoupal. Bledla barva jeho

a jeho kruh se menšil, až se blyštěl jak velká mince rozlevaje kolem po pahorcích a bílých domech města své stříbrné a kliduplné světlo.

A hlasy zoufajících utichaly, až ztichly zcela. Potom ozvalo se tu a tam slovo, na to celé věty a hlasné posměšky. Že klam to, šalba

a mámení jen byly. Že snad přihnul mnich vína sobě. Že by bylo vhodno až po oči v zem zakopati mnicha, by očekával sám tu konec světa.

Křik taký rostl. Náhle patriarcha roztáhl ruce: Na kolena všichni! Dál nevzbouzejte rouháním hněv boží! Bůh soudit chtěl už – ale pláč váš slyše

nad zemí ještě smilovat se ráčil. Nuž na kolena! Stal se velký zázrak, jak pro Sodomu o něj marně prosil Abraham kdysi! Na kolena, pravím!

Bůh slitoval se – chvalte jmeno Jeho! Svět zachráněn je pro modlitby, lítost, jež z města Konstantinova šly k nebi – prozřete, slepci! Bijte čely o zem!

Sám na kolena kles a za ním císař a s nimi veškeren lid Byzancie.