ZÁPAD

Decimus Brutus, konsul, tuto zprávu posílá od nejzazších konců světa. Že Lusitanům, jatým v bitvách, dal jsem dvé měst, tož Carteju a Valentii,

za bydliště a učinil tím z lidí, již od divokých zvířat pouze vzhledem svých těl se lišili až do té doby, občany dobré, dbalé stád i polí,

řemesel živných, bdělé obchodníky – to všecko jsem vám, otci shromáždění, v předešlé zprávě svojí šíře vypsal, a doufám, pochvaly že vaší došlo.

Od doby té jsme prošli Iberii, zem úrodnou, kde v souladu se střídá hor velebnost a poklid širých polí a města barbarů, jež (pamětliví

svých předků slávy) útokem jsme brali a lidem, kteří ani jmeno Říma neznali dosud, rázem ukázali meč jeho k hrůze, zákon k blahu jejich.

Tak zem jsme prošli k nejzazším až koncům. Však tu jsme spěšně k návratu se měli. Bez odpočinku, jehož třeba bylo, noc celou táhli jsme (neb jasné dával

k pochodu světlo velký plný měsíc), a tak byl rychlý z končin těch náš ústup, že útěkem by byl moh býti nazván, kdyby nám silou lidskou býval vnucen.

Toto se stalo, otci shromáždění: K hor úpatí jsme včera o polednách pochodem došli. Mírné boky jejich se lesy černaly, a legie mé

po rozkazu mém vystoupaly vzhůru. Bezpečno bylo, po barbarech nikde nebylo slechu – takto jmeno římské před námi šlo a shluk jich rozhánělo.

Když stanuli jsme na hlavě hor oněch, tu nekonečné vody objevily se očím našim. V dálce zamodralé se spojoval pak ocean ten s nebem.

Před námi dole příkře břeh se vrhal do vodní spousty. Viděli jsme meze tohoto světa nevlídné a pusté. K večeru bylo. Slunce sklánělo se

lámajíc kopí svoje o ty vody z pod černých mračen. Na pozdrav pak jemu dal troubit v polnice jsem všeho vojska a orly legií dal sklonit před ním.

Však rozhněvaně bůh nám poděkoval. Zrud do krvava, až se hrůzný odlesk po mračnech rozlil, zčervenil i vody, a rozezlený ponořil se v moře.

Tu zasyčely vody, popáleny nebeským ohněm, v bělo zpěnily se vln hřebeny a ku břehům se hnaly v divoké zlosti, stále vyší, vyší,

až jako hory přelily se na zem a tříštily se v strašném naříkání; mrazivý vichr zdvih se v temné dáli a přes ty vlny hnal se prudkým hněvem,

na hory vylet, kde jsme stáli v děsu, bil v líce nám a orly naše kácel a k návratu nám těla obraceje svou řečí příšerné nám hrozby hučel.

A mračna divných tvarů táhla nebem nad naší hlavou na východní stranu a kývala nám nastoupiti návrat, a stromy všechny úzkostně svou hlavou

nám radily se spěšně obrátiti – i rozkázal jsem sestoupiti s vrchů a cestou, jíž jsme přišli, jíti nazpět. My viděli, že nepříjemní božstvu

jsou diváci, když znaveno se bere po dení cestě k svému odpočinku. A nikdy nebylo to štěstím Říma, kdykoli jednal proti vůli bohů...