Zhnusen moderní tou četbou,
– dámy, páni, rance spisů
číst jsem musil jako soudce
pro výroční tučné ceny –
rád odbíhám do zahrádky.
Jak je život jednoduchý,
jak je samozřejmě prostý!
Rostlina tu žije, vzrůstá –
lásky čas má s květem, vůní,
potom plody... Dámy, páni,
vy v těch knihách líčíte nám
jen a jenom dobrodružství
genitalií svých, cizích –
k čemu tahle králičina?
Člověk silný tyto chvíle
žije lidsky, samozřejmě,
ale mlčí o nich...
K čemu
však já káži? Proč Vám právě,
čekajícím konkurentům?
Povím dojem svůj co soudce
v čase určeném i místě,
zde pak, v zahrádce té pestré,
budu klidně pozorovat
rozmar věčných životů těch
v štěstí barev, tvarů, vůní,
ve všech formách jejich lásky –
ano, milují i ony,
jenže milují a mlčí,
docela už nevytroubí
lásku svou a způsob její
do širého světa tiskem
za hamižný bakšiš – ano,
příroda má mnoho stránek,
s nimiž člověk – pesimista
smířen musí souhlasiti.