Jdou týdny klidně – náhle přijde chvíle,
kdy ticho pouště rozloží se duší.
Nad žlutou plání visí nebe bílé
a němé horko vlaje prázdnou duší.
A není stínu v celém kraji suchém
a všecko je tak bezútěšně holé –
sup holohlavý letí dusným vzduchem
a zírá ostražitě po mrtvole.
Už všecko kleslo na pochodu marném,
nenávist, touhy, síle, vůle, přání.
A písek žhne, a žlutavým tím parnem
chtít probíjet se – není chuti ani.
Je do minula všecko vypáleno,
boj za něco, več neměls vlastně víry –
čas stojí – nebe v bělo rozžhaveno –
a žlutým hrobem zeje prostor šírý.