A nemohla a nemohla a nemohla
pochopit tohle hlava Nikofora císaře:
Než vytáh s vojskem z pyšné Byzancie,
z všech hříchů umyl zpovědí svou duši
a tělo páně přijal v zkroušenosti,
i vojsko jeho zpovídalo se
a tělo páně bralo v zkroušenosti,
a patriarcha žehnal zbraním jejich
a ve všech chrámech modlili se kněží
za řeckých zbraní vítězství,
za pokoření surového bulharského lidu,
za přemožení krvavého Kruma –
a teď tu leží Nikoforos císař
s krvavým bokem
a v středu pobitého vojska svého.
Na kamenných těch bocích balkánských hor
úpalem leží slunce červencové
a holohlaví supi čekají tam,
co vítězný lid bulharský řve
zpit vášní boje
a teplou krví
a bije raněné a prchající.
A nemůže a nemůže a nemůže
pochopit věc tu hlava Nikofora císaře:
jak že to přišlo,
jak to jen možno,
jak se vše vůbec takto sběhnout mohlo.
A nemohla a nemohla a nemohla
pochopit vše to jeho hlava,
nemohla ani v té chvíli,
když přišel černý Bulhar,
vjel do vlasů jí, stočil je kol ruky
a švihem meče od trupu ji odťal.
A nemohla už arci ani potom
pochopit ten svůj příběh,
když obložena stříbrem
a plna ohnivého vína
vznášena byla hrozným carem Krumem
na zdraví boljarů,
na slávu zbraní bulharských
a přitisknuta k plným rtům
a vyprázdněna jedním douškem –
ničeho nechápala nyní,
jak nechápala dříve.