Mister Novak vytrhl se ze sna – pitomý sen: zdálo se mu živě, že je na velikém ciferníku obřích hodin ručičkou, jež pílí
odměřeně vteřinovým kruhem. Mister běží, běží, dává pozor, aby každou vteřinu tu dělil třemi kroky na tři stejné díly,
jak to vídá na svém chronometru – dech mu dochází – i nohy už se povážlivě pletou – a co divno, rozum jeho, jasný bdící rozum,
povídá mu: Mister, je to hloupost, velikánská hloupost! Vždyť to není možno, abyste tak běhal, továrník vy, člověk, inteligent,
který vystudoval v Americe! – Mister slyší tato moudrá slova, ale běží, přece jenom běží, aby úlohu svou řádně plnil,
až mu došel dech a padl právě na vteřinu čtyřicátou pátou. Procit. Spocen. Spoceno je tělo, ale hlava suchá. Těžce dýše.
V ložnici tma, ale zvenčí zřejmě slunce červnové se prudce tlačí v těžké záclony. Hled na hodiny, ručičky i cifry osvětleny,
za pět minut sedm... Pitomý sen! – zase jako včera, předevčírem. Tělo spoceno a hlava suchá. Dopoledne máme tedy Vídeň –
ano, pilot musí připravit se – ocelovou bursu – v poledne jsem zase doma – odpoledne káva – ale hlavně doktora se zeptám –
za pět minut sedm – dvacet minut možno tedy ještě poležet si – Mister Harry Novak zavřel oči. Harry Novak, Čech a světoobčan,
narozen byl v Praze, bydlil v Praze. Ve Westendu nahoře, kam kdysi Praha vylezla si z věčné mlhy. Zdrávo je tu, vítr od západu
nese z lesů Lán a Křivoklátu svěží výdechy a zahrádky vil dávají k nim vůni svojich květů. Celá Praha změněna je valně.
Praktický duch čilé modernosti smetl starobylé haraburdí starých částí, bulváry je proťal; mocné větrníky v čtyrech úhlech
prohánějí svěží vzduch teď jimi. Jsou tu domy o deseti patrech z betonu a železa a ze skla, obchody to, kanceláře, banky;
hřebenaté střechy vymizely, jsou tu plochy, na nichž připravena letadla jsou k letu. Každou chvíli některé se vznese, proplítá se
rojem jiných, všechna za svým cílem opatrně spěchají a bděle dbají pokynů, jež strážci s věží dávají jim rudým praporečkem.
V ulicích hřmí auta, v podzemí pak elektrické dráhy tiše sunou s náklady se – potraviny, cement, traversy, sklo, chudina, jež nemá
letadel svých – všecko šetří časem, horečný spěch všude, ztráta minut znamená zde těžkou ztrátu peněz. Obrovité deštníky se rozpnou
v noci nad střechami, chráníce tak spící letadla před proudem dešťů, jimiž člověk Přírodu zde nutí očistit mu vzduch a dlažbu ulic.
V sedm hodin patnáct minut zved se Harry Novak z lůžka. Stiskl knoflík, těžká záclona se nese vzhůru. Zlatý červnový den se mu vhoupl
do ložnice. Venku svítí tráva, kvetou růže. – Pitomý sen! řek si. Holí se. – To čert ví, že mám v očích zvadlý výraz! A v tom obličeji
nádech října! Pětatřicet roků! Inu ano, pětatřicet roků – povídá si zlostně do zrcadla. Oholil se. Snídá. Stiskne knoflík
radiový žurnál začne hlásit zprávy ze světa. Washington, Londýn, Paříž, Vídeň – nová cla a smlouvy – trusty ocelové diktují si
nové ceny – bursy rozčileny – moře zdvihlo se a pohltilo zas kus Italie – letadlová poštovní loď spadla u Berlína,
shořelo v ní tři sta cestujících – pět vražd v Praze – právě došlé zprávy z Jupitera, Marta: nového nic – letadlový pirát u Madridu
přepad poštu z Jižní Ameriky – zemřeli: James Kvocna, čtyřicátník, Herbert Liska, třicetosm roků, Arnold Vrana dvacetdevět – tu se
Harry Novak zachvěl – dobří známí, ne však proto: nad cifrou se zachvěl jejich životů... ty počty roků jaksi tuze nepříjemně klepou
na ramena cifře roků jeho. – Zapáliv si tenkou cigaretku, Well, řek Harry Novak, pro dnes dosti. Knoflík stisk, zmlk žurnál; třemi tahy
cigaretka změnila se v popel. Příští minutou je v pracovně své. Prohled cifry relací a účtů, vydání a příjmů, srovnal všecko
s notickami ve svém zápisníku, parafoval obvyklým svým HN, mušli telefonu dal pak k uchu, upřel pohled na skleněný čtverec,
stiskl knoflík: co mu v ucho proudí referáty šefa kanceláře, vidí obraz její v onom čtverci: úředníky, tipmamselky v práci,
zřízence, jenž pneumatickou poštu bere z mísy, vidí cizí lidi – přicházejí, jednají, jdou zase – točí knoflíkem a vidí dílnu
továrny své: otáčí se kola, kladiva se zdvihají a tepou, člověk v spolupráci s ohněm, stroji – točí dále: sklady, v nich plod práce,
lidé třídí jej a ukládají, vypravují na cestu jej k službě, všecko je tu, k čemu třpytná ocel, železo, cín, mosaz dá své tělo,
stroje, příbory a aviony, pera plnicí a lustry, zámky, řetězy a kladiva a šrouby – Well, řek Harry Novak a stisk knoflík.
„Doktore, mám pro vás dvacet minut. Hloupé sny mě prohánějí v noci. Řadu nocí už. Až zapotím se. Totiž potí schvácené se tělo,
hlava je vždy suchá. Vůle moje, ta je ze železa, ale nad sny nemá moci. Potom prášky pro chuť polykám, jak poradil jste ondy,
ale chuti není. Pil bych stále. Dále začínají cigarety protivit se. Už jsou sny to pouze, co teď kouřím – cigarety z Číny –
ale snesu sotva pět šest za den. A je, čert ví, stále smutno v duši. Šedivo a smutno. Hlava moje už se stala jenom úlem cifer,
funguje – leč jinak? Jak jsem řekl. Ostatně jste slyšel? Herbert Liska, třicet osm roků – zemřel včera, Arnold Vrana, dvacetdevět – zemřel.
A James Kvocna, ovšem čtyřicet už, také zemřel. Mně je pětatřicet.“ – – Mister Novak, příliš rychle žijem. Příliš rychle, proto taky kratčej,
nežli bylo kdysi. Co tu dělat? Povlovnější tempo do života, časem vypřáhnout a duši vyprat, nervy povolit, než popraskají.
Chemikaliemi příliš žijem a co, prosím, nám doktorům zbývá, než vám chemikalie dát zase? Tedy pro spaní – hm, eucodal snad,
nebo somnifen, či pantopony – nebo, Mister, rozumný jste člověk, neprovedete přec pošetilost, hloupých snů prost rád byste byl také –
starý veronal bych předepsal vám, je to jed, leč po tabletce jedné dostaví se nejen pevné spaní, ale taky milé klidno duše,
příjemný stav luzných fantasií, víte, vidiny a pěkný pocit. A jak pravím, tabletu jen jednu – pět či šest, to, Mister Novak, značí
cestu do krematoria. Jednu, jenom jednu tedy. Pro apetit trochu pohybu – vy lítáte jen? – „Ano, za pár minut letím zase.
Do Vídně.“ – A nešlo by to autem? – „Autem? Blázníte snad? Letím v devět, o třinácté hodině jsem nazpět. Autem! Jako bába, která veze
zelí na trh!“ – – A jak – nechtěl byste býti ještě jednou otcem? Dítě život rodičů svých omlazuje – „Doktore, kdo začíná tak záhy
jak my, řekněm ve třinácti letech, záhy přestane. Ach, druhé dítě, víte, ultra posse nemo. Žena už jen oči moje k sobě táhne...
Kde vzít rozšafné to tempo žití! Sladkým volným rytmem též to zvali. Děd můj seděl klidně, četl knihy, ryby chytal, dovedl se dívat
do krajiny, do modravé dálky, na oblaka, rcete, chápete to? Čím bych platil, kdybych tohle svedl! A on docela prý v takých chvílích
ani nemyslil a nepočítal – – šedesáti roků se vám dožil... Máte pravdu: oni šli jen krokem, my se ženem tryskem žitím svojím,
proto dříve dobíháme k metě. Víte, že mi chvilkou napadává, pětatřicet roků že je dosti? Že je všechno v nich a vším jsou plny,
čím si kdysi lidé naplnili sedmdesát roků rozvážlivých? Veronal jste řekl, jeden tablet – zkusíme to. Well a na shledanou!“
– Harry, slyším, že teď odletíte? – „Za pět minut. Vrátím se však hnedle. Přála jste si?“ – Odletět chci také. Do Oděssy. Na týden as k moři.
Koupel nádherná prý. Písek na slunění. A pak – představte si prý tam ještě starodávným zvykem lidé sluní se a koupají se
zcela nazí. Albert Kitcher letí, Mister Krasa s chotí, Kalfusovic, dvacet je nás celkem. Chci se zeptat, chcete-li snad během toho týdne
ztrávit třeba společnou noc se mnou, choť jsem vaše. – „Díky za nabídku. Leťte klidně. Kde je naše dcera?“ – Alma odletěla do Bayonne,
víte, na podmořské promenády, má tak ráda podmořský ten život, Fritz Kuhschwenzel je s ní – „Dovolte mi, Fritz Kuhschwenzel lenoch je a floutek.
Víte, že je Almě třináct roků? Tomu klacku patnáct!“ – Harry, prosím, tenhle ton je ve vás staromodní! Děvče třináct, patnáct hoch – co na tom?
Já jsem byla dvanáct. Chce-li člověk plně život vyžít, musí začít hezky záhy – „Dík za poučení, račte letět.“ – Mister Harry Novak
usedl si v kupé avionu. Vzletli. Stroj se vřadil v jízdní dráhu letě s druhy jak sbor tažných ptáků nad věžemi, domy, ulicemi,
až se dostal mimo obvod Prahy, osamotněl, zrychlil let, že hnal se jako vystřelená raketa ta, kterou posílají ku měsíci.
Dole plochá země v šíř i dáli, nezřít, co je vrch a co je údol, jenom barvy lesů, čtverce polí, pruhy řek a kanálů těch sterých,
jimiž zavodněna je tu půda. Čáry kolejnic a pavučiny sterých drátů ve vzduchu se lesknou v zlatém slunci. Obláčky a mraky
jako obrovité kopce vaty stříbrem svítí, plují lehce, volně, proříznuty strojem avionu, hned se spojí za ním a jdou dále.
Vsi a města jako mraveniště s životem svým kmitnou se a míjí a zas les a pole, řeky, města – motor hučí, křídla jeho jsou jen
kruhem vířivým, v němž na milion rozlámaných paprsků se zmítá. Mister Novak pohřížen je v čtení. Zkoumá cifry ve svém zápisníku,
připisuje chvílemi k nim nové, několikrát svým Well! pochválí je – náhle zadívá se kamsi v dálku, pohledem, jenž vidí, aniž vnímá.
„Rychle žijem, pravda. Ale k čemu – proč ty spěchy, shony, chvat, že člověk sotva dýše – otroky jsme hodin – smyslem života jsou suché cifry –
smutno v duši – šedivo a smutno – a přec hrůza sedí nad životem, nad životem prázdným, bezútěšným, že to záhy skončí – Herbert Liska,
třicetosm roků – Arnold Vrana dvacetdevět – tak to chodí stále – příliš rychle, proto taky kratčej, nežli bylo kdysi, jak řek doktor –
povlovnější tempo do života – ano, radíš, ale jak to provést – štve tě vše – a nejvíc štveš sám sebe – proto dříve dobíháme k metě.
Nechce se mi umřít – třeba život ničeho mi nedá už než štvaní. – Ženy? pro oči jen. – Cizí kraje? Pro pradědy naše byly cizí –
nám se scvrk svět na maličkou kouli, na níž známe všecko – každý koutek. – Hody tabule? – oh protivno je myslit na ně. – Cigarety vraždí. –
Peníze? jsou cifry – a co s nimi? Hloupý, prázdný, bezútěšný život – a přec hrozno, že to konec vezme. – – Děd můj chytal ryby – k smíchu, k smíchu –
na oblaka dovedl se dívat, do krajiny v dálku – snad to byla duše porucha – a já ji zdědil, jenže u mě převrhla se v extrem –
knihy čítal – mám je ještě v skříni – docela i pitomé ty hračky, jež se zvaly verši. – Letadlo se octlo v mraku avionů jiných –
Vídeň! Stroj se zpomalil a vřadil v dráhu vykázanou. V plochu střechy Zentralhausu letadlo se sneslo. Mister Novak pohled na hodinky:
„Osm minut zpoždění“ – řek přísně. – Ano, pane – vysvětluje pilot – dvakrát vlet jsem do vzdušného víru, nad Pacovem, pak u Štokeravy,
musil rychlost zmírnit jsem – „Well, dosti. Za hodinu padesátpět minut vracíme se. Čekejte mě tady.“ Odpoledne káva. Mramor stolků
svítí pod sty elektrických světel, lenoch fauteuilů se blýská zlatem, červeň plyše pohlcuje světlo, cigar dým a přitlumuje hudbu.
Vzadu vnitřek velké rudé krychle, jeviště to. Orchestr je dole. Hudba vřeští, piští, řve a výská, jednotlivé tony válejí se
jako kluci po silničním prachu, ale všecko se sordinou. Při tom na plyšové půdě na jevišti tančí nahé ženy. Je jich deset,
brunet pět, pět blondýn. Bílá těla pobíhají po špičkách noh, skáčí, zmítají se, pohazují údy, oči, atropinem štvané, svítí,
v lících hoří nanesená červeň, z purpurných rtů blýskají se zoubky – ale všecko marno: skelné oči chladných hostů dívají se na ně
tupě přejedeným podíváním. Mister Novak sedí s dvěma druhy: „New York dal zas ohlásiti Vídni nové ceny – sedm a půl na stu –“
– Což vám, Mister Novak! Máte zásob. Mně je hůře. Závěrku mám jednu s trhem vídeňským. A na ultimo. – „Pomoh bych vám, Mister Konopasek,
ovšem: tři a pětasedmdesát.“ – Well – dal ruku Mister Konopasek. Hudba stále duní, vřeští, výská, tanečnice roztahují ruce,
hází nohama až k čelům vzhůru, oči, zoubky blýskají a svítí. – Z Paříže zas agrární trust hlásí také zvýšení, jež pohybuje
mezi desíti a dvanácti se. A to značí zvýšit mzdy, co dělat? – zahovořil třetí, Mister Fröhlich. – Nezbude než všechno tohle svalit
na konsument. Popohnati ceny. Beztoho jsem nucen zase stavět pětadvacet domků lidem svojim – rozhoduje Mister Konopasek.
„Mister Liska zemřel – slyšeli jste?“ – Já dnes ještě žurnál neposlouchal – – Též ne. Měl jsem vážnou kalkulaci – „Mister Liska, třicetosm roků,
potom Mister Vrana, dvacetdevět. Dvacetdevět pouze! A James Kvocna, ovšem tenhle byl už čtyřicátník,“ jaksi těžce praví Mister Novak.
Mister Fröhlich vážně usuzuje: – Žijem rychle. Mnoho. Proto kratčej, než jak bývalo kdys. Mister Liska, zvedl dům svůj – syn je šestnáct roků,
přičinlivý mladík – co chtít více? Proved úkol svůj a šel. – – A Vrana? znali jsme se od chlapeckých roků, gentleman a člověk přičinlivý,
naplnil svůj úkol – requiescat – dodává zas Mister Konopasek. Hudba piští, křičí, povykuje, tanečnice provádějí dále
gymnastiku těl a údů, svalů, padnou k zemi, vymrští se prutem, vyskakují, kroutí se a točí – skelným pohledem se tkne jich letmo
Mister Novak, pohled kráčí dále, sjede k očím Mister Konopaska – – rozšafné a starostlivé oči – sklouzne k lícím Mister Fröhlichovým
– oholené, zšedivělé líce – upře k portmonce se, zří svou ruku, jak podává peníz sklepníkovi, stiskne ruce přátel, vidí světla,
rudý plyš a stolky, lidi v křeslech, předsíň – vidí, boy podává klobouk – schody z dola – bílé dení světlo – východ – ulici – ruch na ní Prahy.
„Well, řek Mister Novak, idiotství.“ Sedí v pracovně své. Rudý západ do oken mu svítí. Letadla se lesknou v poli nebes, křižují se,
mizí v dálce, prošvihují jiné, a ten západ hoří teskným klidem. Mister Novak odložil své cifry. Odložil je maně – bez myšlenky.
Zahleděl se v zlatorudé nebe. Ticho v hlavě, v duši. V továrně tak bývá v sobotu. Jak při požáru zář ta roste, rozlevá se výškou,
leží na zemi. Skla oken hoří, růžový dech polil stěny domů, položil se do trav, na pně stromů, zazářit dal elektrickým drátům,
odráží se v letících aut plochách jako v zrcadlech. A Mister Novak hledí na ty hry jak na zázraky. Napadá mu, že to vlastně vidí
prvníkráte. Je tak jistě často – nevnímal však. Pětatřicet roků slep byl pro to. Děd prý takto sedal – jaký život vedli tenkrát vůbec?
Ryby chytal. Knihy čet. Kde vzali času k tomu? – Bludné mráčky vpluly v plnou červeň. Jako zprohýbané plochy čerstvé mědi s třásní zlatou
postupují vzhůru – blednou, řídnou, až se nad hlavou jak rudá perleť zastavují. Měsíce srp z leva, jak by vyšel podívat se, trčí
v bledém nebi. „Pětatřicet roků – – tenkrát žili lidé trochu déle – – Snad že jsme se jaksi odtrhali od té Přírody. – Je rozložena
pro nás v síly, v cifry – ztratili jsme vztahy k celku. – Ona nechala nás, když jsme pyšně odeběhli od ní. – Vyklínili jsme se – následky pak
nutno nésti. – Chemikaliemi, jak to doktor řekl, žijem nyní. – V shonu, chvatu, řemeslně, krátce – ale možno jinak? Zotročení
jsme teď časem, mluvou jeho hodin, ač ten strašný tyran jen své tik-tik říci umí. Duším našim nějak cifry křídla svázaly. – V tom žijem. –
Proč a k čemu? Bychom živi byli! Řetěz dní nás vleče –“ Na západě zlatý bengál dohas, němá červeň visí jako opona, jež skryla
slavné jeviště. Pár drobných mráčků perleťově zabarvených stojí v ustrnutí jakéms v klenbě nebes, měsíce srp připlížil se v zenit,
jakoby chtěl ještě více vidět. Mister Novak přistoup k staré skříni, dědových pár knih v ní. Skříň tu stojí servitutním právem. Novak otec
nepohnul jí, Novak syn jí dopřál, by tu stála dále. Otevřel ji. Opuštěné knížky s resignací stojí vedle sebe. Místy trčí
papírek z nich, čtenářova známka zvláštních oblib. Mister Novak vyňal jeden svazek. Dal se vésti značkou otevřel, eh, verše! Ale četl:
Já miloval vás. Lásky té v mé duši chví doposud se tetelivý kmit – však to ať z poklidu vás nevyruší, já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě, hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl, já rád vás měl tak upřímně, tak jemně, jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!
Chvíli mlčí. Hledí v neurčito. Znovu čte. Pak po třetí. Už nahlas. Zase pausa. Vrací knížku v řadu. „Šťastni byli naivní ti lidé –
napadlo mu. Co to bylo za svět! Já rád vás měl tak upřímně, tak jemně, jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!“ – „Pro něco žít! Pro někoho dýchat!
Někoho mít, koho bych moh vznášet nad tím shonem života a cifer, aby špína jejich nepostříkla ani špičku jeho drobných botek!
Zarmoutiti nechtěl bych vás ničím! Rád vás mít, jak bůh dej, aby jiný miloval vás – ano, zde to vězí. Smysl života mít... Už je pozdě.
Prázdný život uběh jako voda mezi prsty ruky.“ Mister Novak leží na svém lůžku. Lampa shora svítí modrým přitlumeným světlem.
Dvě tabletky veronalu polkl. Duše se mu teskně rozvlnila, nepoznané pocity v ní vstaly, touhy neznámé a rozželení
po něčem, co už je nevrátivo, čeho nebylo. A býti mohlo... Třetí tabletku vzal. „Dobrý doktor! Chemikaliemi sytil život,
chemikalií teď zpříjemňuje odchod z něho. Inu, věda, věda,“ zaironisoval Mister Novak. – Jak to bylo? napadlo mu nyní.
Ano, pětadvacet roků tomu. Byl už chlapcem, u sousedů vídal chorou dívku, byla starší jeho, sedmnáct či dvacet – neví nyní –
na výsluní lehávala tiše s přivřenýma očima a ruce, voskové a promodralé ruce, spočívaly bez pohybu mrtvě
na pelesti lehátka. Byl modrý pohled očí, když je rozevřela, ale k pláči smutný; její vlasy jako zlatá záře lemovaly
bílý obličej. On hleděl na ni, vzpomíná si, že by byl dal krev svou, aby se jí zdraví navrátilo. Zahledla ho někdy, pozdravil ji,
ona usmála se – jemu bylo, jakby jej byl někdo obdaroval skvostem velké nehynoucí ceny. V září, když tam kvetly bílé růže,
zemřela. – A tabletku vzal čtvrtou. – Ve třinácti letech poznal ženy. V šestnácti se ženil. Našli dívku rovnou věkem mu i zkušenostmi –
dceru má – je jako všechny jiné – dívkou-ženou. – Tabletku vzal pátou. – Hnusno vzpomínat si. Ničeho tu, co by drželo jej. Život nemá
pout, by přivázal jej na dál k sobě. Náhle zjevil se mu luzný obraz: Vidí dívčí postavu, je svěží jako zosobněný měsíc červen.
Stojí na vysokém tesu skály, usmívá se. Opálenou ručkou zve jej k sobě. – Rozkoš rozlívá se jeho duší. – Přijdu, brzy přijdu. –
Za tuhletu chvilku stál ten život – přijdu, drahá – tabletku vzal šestou. Ciferník zří obrovitých hodin, stroj v něm hlučně tiká, cifry živy
stojí, vzpřímeny a zvou jej k sobě – on ví, – chtějí, abych konal zase službu vteřinové ručky. – Běhat, běhat bez odechu. – Do úpadu. –
Herbert Liska s Jamesem Kvocnou jsou tu – oba živi – dívají se na něj – usmívají se těm svodům hodin – ne, ne, pryč! A velitelsky rukou
ke dveřím jim ukazuje. Zmizli. Tichá melodie šumí nyní odkuds do ložnice. Někdo zpívá přitlumeně roztouženým hlasem:
Já miloval vás. Lásky té v mé duši chví doposud se tetelivý kmit – však to ať z poklidu vás nevyruší, já nechtěl bych vás ničím zarmoutit –
sám on zpívá – radostně a teskně. – Hle, tu dívka – červen s oné skály – stojí u něho a teplou ručkou hladí vřelé čelo mu a tiskne
do vlasů mu dlouhé políbení. Voní douškou, ano, tak ji zvali, květinku tu milou drobnokvětou jako děti... douškou mateří, hle,
dívka – červen – celá takto voní, vlasy, tváře, rty i políbení. – Ještě líbej, ještě, líbej stále – náhle přikryla mu ručkou oči. –
V blažené tmě Mister Novak usnul.
Cookies on Poetry Cove