ZA STO ROKŮ – (I.)

Praktický rozum vládne světem. Barbarství věků uplynulých jsou odstraněna. Není armád, neb není válek. Těch pak není,

že není hranic. Hranic není, neb bleskurychlé dráhy, lodi, letadel mračna, telefony zmenšily zeměkouli naši,

z map pestré barvy vymýtily, zrušily pojem vzdáleností a sbližovaly lidi s lidmi až konečně si ujasnili,

že všechno jde i cestou míru. Je pravda: z mírových smluv kdysi a z konferencí státnických hlav se vyrojila řada válek,

a osvícení Evropané v nich pracovali proti sobě zvyklými kulturními plody: letadly, plyny, ponorkami,

puškami, děly, kriminály – až v posled vše se utišilo. A nebylo tu zvítězivších, a vítězem byl ten, kdo klidně

se po čas bojů díval z dálky a čekal, čekal. Amerikán. A tak se všecko ustálilo: Je Asie teď žlutohnědá,

Afrika černá, Amerika s Evropou mátí bílá; vidět směs barev pouze v Australii. Leč v barvy plemen neskanula

idyla s nebes. Nekrvavě se válčí dál: boj hospodářský, boj průmyslu, boj burs a peněz, boj cifer studený a krutý.

Svou máti Evropu již drží dceruška Amerika v poutech, a stará matka sotva dýše; už nehledí víc kalným zrakem

do dálek po přispění jakéms – ten zrak je sklopen k prachu cesty, jak dýchat – je teď program dení. A na venek se dí, že dcera

jí vede, řídí, reguluje letadla, železnice, dluhy, cla, průmysl a peněžnictví. Pod drobnohledem jde i život

(nezměníš přirozenost lidskou: člověku člověk vlkem) dále i v nových formách starým zvykem. Jsou savci, jsou i vysávaní.

Jsou duše psí, jež novým pánům otrocky slouží za ty zbytky, jak na mísách jdou od tabulí. Jsou chytráci a spekulanti,

již bezohledně znají stisknout bližnímu hrdlo, že mu teče krev skrze zuby – při tom hledí, by ani kapka nezalítla

k hrozivým trestním paragrafům. Jsou počtáři, již přizpůsobí se daným poměrům, když nelze poměry přizpůsobit sobě,

a z poměrů těch sestrojí si pro milované tělíčko své fasonku žití pohodlnou. A desperádi jsou, již slepě

do trestních paragrafů vráží, buď vychytrat že chtějí na ně, buď z touhy slávy – aby zítra dal radiový žurnál zvěsti

o činu jejich přeobsáhlé a obraz jejich posluchačům před oči vstavil: snílci vrazi, banditi, strůjci atentátů,

adepti herostratské slávy. Též desperádi živobytí se vrhli na zločinou dráhu, když neviděli cesty jiné:

neb tlakem různých filantropů již tvrdili, že zločinci jsou jen nemocní a bez své viny i nepříčetní ubožáci –

se ze žalářů dávno staly příjemná sídla s čítárnami, lázněmi, sady, biografy – tu statistika mohla hlásat,

že zločinost se množí stále, a zajímavo: takou měrou, jak ubývalo sebevrahů. Neb není tady jiné slávy,

než slávy dne. Je vyhubena tak zvaná dějepisná věda, jak za dob dřevních kvetla kdysi. Přítomnost teče rušným proudem,

boj o život v ní zabral všecko, a není kdy a není chuti, ba ani nálad, aby někdo se ponořil v to, co kdys bylo.

Vždyť děje řítily se střemhlav a rostly, rostly – rostly knihy, až celé knihovny z nich byly, a znalci jistili, že tohle

nic není, že to zrnka písku z velikých planin, že je marno chtít zachytit i tisíciny těch velkých rušných událostí.

A také dějezpytci sami zhnusili lidem byvší děje. Co jeden stavěl, druhý zvrátil, co jeden tvrdil, druhý popřel,

a skepticismem otrávení jak piráti se vydávali do doby nedávné i dávné tam brali svatozáře hlavám,

ba, postínali i ty hlavy, a trupy dávné slávy vlekli ulice blátem. Nic tam není než malost, hnus a podlost, špína –

a tak si řekli lidé moudře: Pryč s takou vědou! Ztráta času! Dost máme vlastní špíny, hnusů, svých podlostí dost! Provedlo se,

a lidé odychli si. Děti pak zajásaly, kdykoli se o bludných dobách hovořilo, kdy do mladých hlav cpána jmena

a letopočty králů, bitev – vše pro nic za nic. Znají nyní jen cifry praktické a stroje pro fysiku a pro chemii.

Zeměpis? Sednou do letadla a letí, letí – vidí řeky a hory, moře – letí k městům a projdou je. Pro vzdálenosti,

tož život Marta, Jupitera, a Měsíce a druhých planet, zvěř, rostliny, vše co tam žije – ve školních vidí biografech.

Pro přírodopis vedle kina jsou velké parky se zvěřinci, letadlo snese se tam s dětmi a kantor poví, co je nutno,

ukáže zvíře, ptáky, plazy – a děti letí zase domů. Letadla rychlostí jdou světla, ne jako kdys, kdy divem zdálo

se v minutě pár kilometrů. Tak od minula odpoutalo se nyní lidstvo. Důsledky pak provedlo všude: odstranilo

s náměstí němé monumenty, jež beztoho by byly nyní i překážkou i nebezpečím vířícím autům, avionům;

z museí vymýceny byly prapory, obrazy i sochy, kamení různá předpotopní, památky lidí jeskyních i

palcáty, štíty, staré bible a sbírky kněh, jež tlely v prachu; i z chrámů byly odstraněny oltáře, obrazy a sochy,

a z budov takto vyprázdněných zřízeny byly nemocnice a biografy, školní sály a dílny fysikálních zkumů.

Chrámové věže proměnily se v signálová místa letcům a na anteny pro radia; stráž na nich kontroluje nyní

zda aviony letí v drahách, jak zákony je nařízeno. Bludičky znáte? Světélka ta, jež poskakují po bažinách

za tichých, temných letních nocí? Kdys v časech, když se vyprávěly malinkým dětem plané báje, zlou roli bludičky v nich hrály.

Dnes už jen plaše poletají a proto snad, by lze nám bylo je přirovnati k živoření, jež stihlo verše. Ano, takto

se kmitnou časem na samotě, kde snílek bláznivý je robí. A kmitnou se a bez nároků, zda všímne si jich někdo z lidí –

traplivá sudba zemských věcí, jež všecky v posled spějí v zánik. Hle, kvetly kdysi bujným počtem, a robitelé jejich pyšně

shlíželi s hůry na to lidstvo. Byl jakýs řád v nich – rytmus, rýmy – i smysl jistý. Ponenáhlu jak mrskal by je někdo bičem,

se rozskákaly v běh, trysk, úprk. – To nejnovější, jak to přišlo z Paříže právě! – Že má míti i báseň smysl? Pošetilost! –

Že chvít má v ní cit, soucit, něha, tep srdce? Jak to staromodní! Toť umění je všechněch uměn, že nic v něm není! – Dav snad tupý,

že číst by je měl? Jaká bída! – Jsme exklusivní! Plijem na vše! – Tak dopadaly rány bičů na bědné mozky versifexů

a mozky začly šílit, aby jich nositelé nesli právem genia známku. Mladé mládí tak ryčně hrnulo se k předu,

že dvacet roků autorových už zřejmou pečeť stáří neslo. Čtenáři zprvu zasnili se tu a tam někdy nad šarádou,

pak veršů střehli se jak svrabu. Autoři tiskli dál a dále – už rytmus zmizel, rým, cit, smysl, už verše nebyly dál verši,

jen různých slůvek strakatina, jež poet seštval v hlučnou smečku a vypouštěl (ne na čtenáře, ten opatrně šel jí z cesty) –

leč na přátele, děvy známé, a hlavně na poety druhé. Kritici sice věsívali řad úvah k těmto knižečuškám,

leč běda: byla temna slova těch temných soudů – básníci z nich jen pitoměli, čtenáři pak útrpně zřeli na ty sloupce

a nečtli ovšem. V posled úřad zakročil rázně: v uvážení že kazí se tu marně papír a mladé duše, stih ty plody

tak daněmi, že poetové, již měli společné to s ptáky, že nic neměli, zoufanlivě své plody zavírali v šuple

a střízlivěli během času. Kdo platit moh, tisk pyšně dále, leč zúžil počet exemplárů na padesát, na deset, na pět

až vydal konečně jen výtisk, jejž sám si četl. – Kritikové, jak kury, pro něž zrnek není, se v posled dali sami v sebe,

zle na vzájem se obvinili, že ten a ten a onen onen je vinen smrtí poesie. Poslední boj to literární.

Zhas, když se k smrti kritikové v něm pobili a stichli proto. I nastal klid a nastal pokoj po celé zemi. Církve staly

se soukromými společnostmi, neb lidé našli starou pravdu: máš-li zde vztahy k pánubohu, pak není tobě třeba církve,

ne kněží, chrámů, ceremonu. Kdo potřebu má, obrací se tam, kde je právě, k pánubohu, na louce, poli, v prašné cestě

na kopcích, v hájích, ve své jizbě a víc-li těch, kdož stejně věří, pak sejdou se a vnoří tiše své duše do mystických snění.

Tak zmizel kněz i biskup, papež, palácům, farám dostalo se účelů jiných, rozumějších – a pohřbívajíc tento útvar

v tůň minulosti, přivázalo mu lidstvo s prozřetelnou péčí, jak všechněm přežitkům těm druhým, na hrdlo nepaměti kámen.

A čte se něco? Ano. Roman. Ti drobní národové zmlkli, neb velká Amerika vládne, i nad čtenáři. Ujařmila

je na těle i duši. Hází sta romanů v svět každodeně. Pět, deset svazků dílo každé má v rozsahu, a silné svazky.

O prapodivných dobrodružstvích, o bojích velkokapitálu, o cestách ve vzduchu a v moři, technických divech, děje z krajů

na Martu, Luně, Jupiteru, pro metafysiku pak duše jsou sensace tu ze záhrobí – do toho časem vpadne z Číny

kuriosita žlutých lidí, i černý autor z Afriky se bizarní jakous prací hlásí – a svět, dne požívači chtiví,

hladové duše vším tím sytí a nenasytí. I zde vymřel hlas kritiků, neb nestačili číst, třídit. Čilí žurnalisti,

jimž nakladatel platí paušál, bombastem vítají ty knihy, a lidé čtou, či dávají si, by slabý zrak se nenamáhal,

reprodukovat tyto plody deskami levných gramofonů. Malířství mrtvo. Znalci našli, že pokoj nemá míti okras,

byt lidský tedy sestřízlivěl jak zevně tak i uvnitř. Jistě malíři spolupracovali na svojí zkáze. Stále brali

dar řeči výtvorům svým, až je i zněmili i oslepili. Aparat fotografický jim dal ránu smrtelnou, když zmocnil

se tajemství hry barev. Nyní je spojen s radiem a staví před divákův zrak kouzlo nálad, hor, krajů, lesů, měst i vísek,

i podobizny lidí, jimž se dostává dení proslulosti ať v světě našem, či v těch světech, jež s našim světem styky mají.

I hudba, která opustila ty staré cesty melodie, (a právem: psychopati našli, že zhoubně ruší lidské nervy),

je vlivem Afriky a Číny bouřlivým hřmotem. Není třeba už not jí, klíčů a všech značek i zvláštních nástrojů. Je vděčna

za všecko, co se pod úderem ozývá hlučně, skřípe, vrže, a piští, duní – konglomerát těch zvuků proudí lidem v uši

a estetici káží jemu, že zdravá je a krásná takto. Že opera i opereta už také zašly v říši stínů,

je samozřejmo. Z části samy se odpravily, z části byly příznivci svými odpraveny. I dram a veseloher není –

film zvukový, jenž přizpůsobil se duchu doby, vytlačil je, a clowni v kabaretních síních a tanečnice které tančí

i tragedii i věc směšnou v úborech přírodou jim daných, a k nimž se obecenstvo hrne ne pro ty frašky, tragedie,

však pro ty úbory. Cti valné lékařská věda dožila se: strom její rozložil své sněti v šíř a dál téměř nekonečnou,

a na tisíce nových květů vytrysklo na něm, a to byly zánovní trýzně těl a duší, nemoci nové, kterým dána

latinsko-řecká ihned jmena a proti nimž se našly léky v chemii, květech, elektřině, sugesci, vodách, magnetismu.

I tady Amerika znala zaplavit výkvěty své vědy tu celou bědnou zeměkouli; um chirurgů pak přispěl divy

a zázraky jež hravě tvořil, bral údy, vnitřnosti, krev, srdce, a dosazoval svěžími je, i vetché stáří omlazoval,

zločiné žlázy v lidech ničil – leč Příroda, jak by si hrála na schovávanou, lapena zde, tam vyskočila svěží silou,

a lidé vraždili se, kradli, kreteni množili se, bláznů i příčetných i nepříčetných víc bylo, než kdy jindy před tím,

nemocí nových jak hub rostlo – tak příroda si laškem hrála s horečným lékařským tím stavem, svým zodpovědným nepřítelem –

a při všem k tomu pravidelně mřel pacient, a mřel i doktor, jak v zaostalých dávných časech. Otázka – kolik otázek těch

si kladlo lidstvo k rozluštění! – otázka sociální tedy a všechny druhé ponenáhlu a bez křiku se rozluštily.

Dějiny, kořen, z něhož rostly, vyťaty byly z žití světa a kmeny zvadly, mřely, shnily. Pod těžkou rukou Ameriky

protivy dávné sblížily se, fabrikant, dělník našli v posled, že společné jsou zájmy jejich a nová otázka že tkví jim

jak na jazyku, tak i v duši: jak žít? To spojilo je k práci, to vedlo svorně. Dohodli se. I zemědělec s dělníkem svým

si ruku podali a stiskli. A zjednodušilo se všecko: zde agrárník – tam industrie, i ty pak časem tíha doby

stavěla svorně vedle sebe a časem zase proti sobě, neb život – boj je. Že vše druhé ať národnost, ať náboženství

a vše, co dávalo kdys hesla k zuřivým bojům, stichlo, zmizlo – tož žití tíha tiskla lidi svou otázkou jen v jednom směru,

ač život, plný různých forem, mohutně kamsi v dál se valil.