ZA ŠTÍTEM

Buď bohu dík, že po stvoření, když nad sborem stál třpytných hvězd, se rozhlížeje v zanícení děl: „Nikde, nikde chyby není,

co stvořil jsem, vše dobré jest!“ To byla věta znamenitá, a padla lidstvu za podíl, toť štít, jenž útěchu mu skytá,

když zoufalost je schvátí lítá – nuž, kdo pak by jej odhodil? Ať staré bludy vždy jsou v právu, ať přibývá jich každým dnem,

ať moc svou hrdě vznáší hlavu, ať lež se nese v drahém hávu a pravda ať je zločinem, ať láska jest jen přelud pouhý,

jímž pohádka a píseň zní, ať ztroskotá čas mládí touhy, ať život o chléb boj jest pouhý, jenž končí hymnou pohřební,

ať sláva klam, jenž nepomíjí, ať velkou lží je krvavou vše, nad čím září v historii, ať pravou velkost vždycky bijí,

až klesne ve prach únavou – Rod lidský dost je prozřetelný, že nepustí víc jeho pěst štít, jenž se dává spasitelný

mu s kathedry a kazatelny: Co tady, všechno dobré jest! A skoro líp je postaviti před oči své té fráze třpyt,

než na dno světa, lidstva zříti a předem každou chvíli žití si pravdou nechat otrávit...