Buď bohu dík, že po stvoření,
když nad sborem stál třpytných hvězd
se rozhlížeje v zanícení,
děl: „Nikde, nikde chyby není,
co stvořil jsem, vše dobré jest!“
To byla věta znamenitá,
a padla lidstvu za podíl,
toť číš, jež útěchu mu skytá,
když zoufalosť je chvátí lítá –
nuž, kdo pak by ji odhodil?
Ať staré bludy vždy jsou v právu,
ať přibývá jich každým dnem,
ať moc svou hrdě vznáší hlavu,
ať lež se nese v drahém hávu,
a pravda ať je zločinem,
ať láska jest jen přelud pouhý,
jímž pohádka a píseň zní,
ať ztroskotá čas mládí touhy,
ať život o chléb boj jest pouhý,
jenž končí hymnou pohřební,
ať sláva klam, jenž nepomíjí,
ať velkou lží je krvavou
vše, nad čím září v historii,
ať pravou velkosť vždycky bijí,
až klesne ve prach únavou –
Rod lidský dost je prozřetelný,
že nepustí víc jeho pěsť
štít, jenž se mu dá spasitelný
teď s kathedry a kazatelny:
Co tady, všechno dobré jest!
A věru, líp je postaviti
před oči své té fráse třpyt,
než na dno světa, lidstva zříti
a napřed každou chvíli žití
si pravdou nechat otrávit...