Čas nížinou jde. Bahno, mloci, žáby.
Buď mrou, či stárnou, kdož jsou velicí.
Rod lidský je v té generaci slabý,
ne lvi, ne orli. Jenom králíci.
A ti jsou mrštní, hebkou kůži mají,
ten onen zdědil oči červené
a na těchto si velmi zakládají,
prý znak to zvláštního je plemene.
A sílu, osobitý výraz lidí,
vztek, vášně, kletby, které hřímají –
to všecko oni – ne snad nenávidí –
jen, jak říkají, v lásce nemají.
Neb schopni nejsou velké nenávisti
a velké lásky. Duše bezkřídlé
po zemi hopkují si v spadlém listí
vždy náročné a stále vystydlé.
A při tom mní, že hledí s pyramidy
na časy všecky, lidstvo v nížině,
že problem umění a žití bídy
teď uhod rozum jejich jedině.