Je zámek jak skvost zasazený
do širého údolu,
má rudou střechu, bílé stěny,
stín osyk, vížky topolů;
šťavnatá luka, lány řepy,
strnišťať žlutých čtverce kol,
a odměřené cepů tepy
radostně duní ze stodol.
Je park pln stromů starobylých,
má loubí, fontan, pěšinky,
na záhonech pár růží bílých,
vlasaté astry, jiřinky,
hospodář rád tu údy složí
při kávě, vonném doutníku
a spokojeně povyloží
zdar veškerých svých podniků.
A dívka je tam, smíšek čilý,
pěnička milá, veselá,
kam oči tvé se obrátily,
tam její zjev se zabělá,
kuchyní, parkem, loukou letí
i s lovci chodí po polích –
když náhodou jí neviděti,
pak prozradí ji hlas a smích.
Leč dvacet jar se neošálí...
Jsou chvíle, pěnička kdy sní,
(zříc modrým zrakem v modrou dáli,
v kraj rozložitý, podzimní)
jak z toho klidu zde a světla
za mlhavým snem něčeho
tak ráda by hned navždy letla
v dál modrou světa širého.