– a když jsem vypověděl dále,
jak lidé pohřbí s pompou krále,
jak vévody, jak kardinaly
a vůbec ty, již v předu stáli,
tu Jiřinčin hlas zatiká:
– Jak pohřbívají básníka? –
Oh, básníka! Toť podívaná!
Tu celá vlast je rozplakaná,
že řeky vzrostou o dva metry,
že ze vzdechů se stanou větry
a oči zrudnou od křiku,
jak albinových králíků.
Tu černý prapor mají krámy
a noviny zas černé rámy
a zevšad portret nebožtíka
ti zrovna v hloubi duše vniká,
a upřímný je všudy žel
jak přátel tak i nepřátel.
A k domu smutku ti se valí,
již kdysi o to bojovali,
by směli jemu zpříjemniti
vezdejší jeho živobytí,
a jest jich nepřehledný řad,
neb dělával to každý rád.
Vůz skleněný a osm koní,
ulice vůní vosku voní,
hrá muzika a lidstva davy,
krok nese mírně kolebavý
a v čele plamen zazáří,
to s pochodněmi rejthaři.
A za rakví se nesou řády,
jež nebožtíku dali tady,
a špice úřadů a vlasti
jdou chloubu národa v hrob klásti –
čamary, uniformy, frak,
a pestří se to všelijak.
Nu, slovem, pohřeb prvé třídy.
Že rodina mít nesmí bídy,
toť samo sebou rozumí se,
neb všeobecně rozpráví se,
že nebožtík pro národ žil
a velkou jeho slávou byl.
Hrob jeho nikdy neosiří,
jak na pouti tu život víří
a čerstvé věnce tady kladou
uznalí návštěvníci řadou – –
Dál nezdrží se Jiřina
a: – Umři! – žebrat začíná.