– – dejte, prosím, nám pro první číslo aspoň hrstku vzácných svojich jisker, by v nich bylo celé naše chtění – tak mi píší často redaktoři,
duše prostodušné, z dálné vlasti. Byl jsem pozván kdesi. Paní domu dala vzpláti kuchyni své slávou, rýnská réva perlila se v číších,
modrý cigar dým se krouže voněl. Paní domu živě vyprávějíc zmínila se jako mimochodem o Granadě, o španělských nocích,
ženách krasavicích, hrdých mužích, o lahodě řeči hidalgů těch – tu jsem s povinným vpad překvapením: – Ah, vy znáte řeč tu? Závidím vám! –
Hostitel můj odfouk spokojeně oblak dýmu: – Nu, tak promluv něco, řekni honem něco španělského! – Paní zarazila, zarděla se:
– Jaký nápad! Vyhrknout tak na mě: promluv něco! Vám je cizí řeč ta, a ty řekneš náhle: promluv něco! – A tak k smíchu jí to rázem bylo,
že se ani stišit nedovedla. Pán však v chvilce na to řekl znova, (cítil jsem, že rád by se byl blyskl španělštinou svojí polovice):
– Nu, tak aspoň větu jednu řekni! – Paní dala do smíchu se znovu: – Blázínek jsi – řekla správně česky. – Blázínek jsi – smála se mu dále...
– Napište nám pro to první číslo! – píší prostodušní redaktoři z dálné vlasti... Kdybych smát se uměl,
jak se smála tenkrát ona paní (kdyby velké modré zvonky v lese mohly zvonit, zněly by tím smíchem) řekl bych jim: – Blázínci jste všichni –
řekl bych tak, smál bych se tak k tomu, (při tom smíchu by to nebolelo). Takto píši, mrzutý jsa patron, jenž už dávno odvykl se smáti:
– Drahý pane, království mi dejte, nesvedu vám řádky na komando; nevykřešu ani jiskry z duše, právě proto, že jste řekl: vykřeš.
Nejsem vládcem veršů svojich, pane, ba, mé verše jsou tak zlomyslné, že když přál bych si jich – nepřijdou mi, a když klid chci míti – hrnou se mi
hlavou, duší, jazykem a prsty, že mi bývá, redaktore drahý, jak bych si byl lehl v mraveniště – volej však je, verš se neukáže,
bědný pán jsem čeledi té bídné. –
Cookies on Poetry Cove