Je v černém rámci krajina:
Způsobné slunce zhasíná
půl ponořeno pod obzor
za řadou mírných vlídných hor.
V zeleni skoro stopena
ves, právě čistě bílená,
sní v idylickém ztrnutí
pozvedši jaksi z nesměla
věž cinobrovou kostela
do růžového klenutí.
A v předu v syté zeleni
si hoví v ladném skupení
sbor ovcí v posách vybraných,
klid padá na ně, klid jde z nich,
a roun jich bílé kučery
jsou pravidelně krouženy,
jakoby právě páleny
umnými byly frizéry.
A strom tam stojí, velikán,
jenž prostřel nad ten klidný lán
pozorně v šíř svých snětí tlum.
A pod ním, plný zbožných dum
dlí pastýř: hlava odkryta
a vlas, jenž stříbrem prokmitá,
je pevně sčesán ku skráni;
nad svoji hůl se naklání
v modlitbě tiché dojaté,
má na ní ruce sepjaté.
Za pánem leží šedý pes;
špičatý čenich jeho kles
na tlapky k předu vztažené,
je tich, má uši sklopené
a jeho moudrý zrak ti dí,
jak němá tvář ta dobře ví,
že v dálné vísce vyzvání
lahodný zvonek klekání...