Den bezútěšný. Richebourg v noci včera odejet musil. Se stran kolikera sem došla zpráva, že se po venkově lid sprostý bouří. Odjel k matce vdově
do Normandie. Lid ten všude vznícen jsa Bastillou mní, řád že starý zřícen, na zámky táhne, plení je a pálí a vraždí šlechtu. V tom zvlášť neurvalý
prý vztek jest jeho. Richebourg chvěl se lehce a bylo zřejmo, že snad ani nechce věřiti všemu, což je dokázáno. A papa hezky ostře řek, že ano,
že to jsou konce, když se koketuje s tím hrubým živlem, který lid prý sluje. Král na příklad prý zprávy o Bastille se dověděl až za půlnoční chvíle,
a Liancourta ptal se rozespalý, zda Paříž revoltuje proti králi a když mu vévoda řek na to prudce: „Sire, ne revolta, to je revoluce“ –
jen zív si, a zas ve spánek se hříže řek, vojsko že teď nesmí do Paříže. A vláda? Listu svému zakázala, by o Bastille noticka se dala,
tak v Gazette do dnes zmínky o ní není pro vtipkařů všech ovšem potěšení. A papa tuší, že se cosi valí, o čem se nesní vládě ani králi,
ba, že tu visí bouře v dusném vzduchu a smutno, že sny velkých našich duchů to hlásáno a dávno připraveno. Vzduch k zalknutí a nebe zataženo
a elementů spousta na nás spadne, jichž nikdo nečekal a neovládne – – A papa horlil takto ještě dál, však nikdo z nás mu neodpovídal.
Richebourg je v dáli... V duši mám jen žal a pro slzy už nelze psát mi dál – –
Cookies on Poetry Cove