Teď seděli jsme s Richebourgem tak sami.
K večeru bylo. Slunce záclonami
se probíjelo rudě do salonu.
Tisk moji ruku. Líčil chvíli onu,
kdy padla Bastilla, měl nové zprávy,
a maloval ty rozlícené davy,
a střelbu a to všecko, jak tam bylo,
byl rozpálen a v očích až mu mžilo
pohnutím vnitřním – lid prý – jací reci!
a jásá takřka nad stavem těch „věcí“.
Nu, papa nebyl doma – díky bohu!
a já – co ubohá já více mohu,
než poslouchat? Já poslouchala tedy
a čekala... A teprv naposledy,
když odcházel, dal jedno políbení...
Oh, jaké malé máte pochopení,
vy muži, tužeb duše milující –
vždyť Bastillu tu a ty davy hřmící
a všecko to – – jak, mám to věru psát?
Ach, ano – moh si klidně ponechat
a jedno políbení ještě dát...
Je po půlnoci: papa v rozčilení
dnes přines zvěsti: princi urození,
Madame de Polignac a Broglie a více
vysoké šlechty prchlo za hranice.
A myslím, zřídka papa vztek měl větší,
řezavě mluvil, jakby bodal řečí –
a když mi vposled dobré noci přál,
zavzdychl těžce: Ubohý ten král...