Dnes vyslovil se. Řekl papa o mě tak horoucně, tak srdečně a skromně, že do pláče mi bylo. Papa němě mu ruku podávaje hledl ke mně –
já vzlykla štěstím – bylo rozhodnuto. Je ovšem nutno, přečkat bouři tuto, pak za pohody, v čase bezemračném své hnízdo sobě hezky stavět začnem.
A papa míní, že by Richebourg věru měl vojenskou si zvolit karieru a styky s dvorem, s jmeny slavných zvuků chce záhy jemu dopomoci k pluku.
Můj Armand slouchal, potom za hovoru jsem cítila však, že stát nechce k dvoru, že služba taká není v jeho chuti a vím, že už ho nikdo nepřinutí,
ba, zdá se, že svým srdcem cele patří k těm šlechticům, již s národem se bratří, či, jak dí papa, „čiší ideami, jež světla pekel sila mezi námi;“
tím papa jistě Diderota míní a Voltaira a Rousseaua a jak jiní ti jmenují se – ovšem podotýkám, že Armand řečí nenarazil nikam,
jen já tak vycítila, papa neví – nač také vzbouzet marně jeho hněvy? Já vím, že Armand za vším duší stojí, je proto nadějí a vírou mojí
a to snad stačí... Matko boží věčná, ať nad námi tvá milost nekonečná bdí milostivě! Svatá nebes Panno, to štěstí naše buď Ti odevzdáno,
rač prostřít nad ním ten svůj hvězdný plášť – a k Armandovi budiž vlídna zvlášť!
Cookies on Poetry Cove