Hlučení z dola vzbudilo mě časně, já k oknu stoupla. Slunce plálo krásně radostným jakýms, čilým, svěžím světlem. A po náměstí jak včel v roji vzletlém
se lidstvo hemžilo a hlomozilo. My strojili se. Po snídaní bylo, když de Richebourg k nám přišel: že prý jesti vzrušení všudy; v městě, na předměstí
se rojí postav jak mravenců všady a vylupují zbrojířů všech sklady, řečníci mluví rozčilené řeči, jich posluchači hlučí, bouří, ječí,
gard většina už sbratřila se s davy a tenorem se stala této vřavy, Ať žije třetí stav! – hřmí hlasy hromu a Do zbraně! řvou do průjezdů domů,
mávají píkou, zrak jim zlobně plane – prý dojista se dneska něco stane. V poledne lokaj hlásil, že proud lidu se bouřně k hotelu hnal Invalidů,
kde guverner jim bez jediné rány otevřel arsenalu všecky brány, dal vybrat pušky, palaše i děla – lid řval a bral, pak masa rozkypělá
se ku Bastille hnala, že prý chtějí zdi její ztéci, vůbec zmocnit se jí. A skutečně: když odpoledne hrála jsem s de Richebourgem whist, tu ozývala
se střelba děl a pušek od Bastilly. A k večeru pak pokřik vyrazili, že řada našich oken zařinčela, a Paříží hned kvapná zpráva spěla,
že Bastilla je právě vzata lidem. Můj papa jaksi s povzneseným klidem novinu přijal, šlo mu pouze o to, by Dvoru nestalo se všecko toto
záminkou k vojenskému zakročení. De Richebourg mnul si ruce v rozechvění a mluvil krásně básnickými slovy, že Francii teď čas nastává nový
a podobně tak. Papa odporoval, a de Richebourg se dále rozpaloval a tak se přeli. Rozuměla málo jsem tomu všemu – tohle však se stalo:
řek Richebourg, krásno že žít v čase takém a na mě patřil rozzářeným zrakem, že pohled ten mi jel až ke dnu duše a já mu rozuměla v sladké tuše.
(Už při whistu dnes prst můj jednou chopil a políbil jej – potom oči sklopil, falešně vynes, pot si utřel s čela – a já v té chvíli také neviděla.)
Náměstí dole zahlučelo zase: veliká řeka lidstva vlévala se z ulice každé, křepčili a řvali nějaké písně. Jeden proud pak z dáli
se přihnal divě, zvlášť byl zdraven křikem, šli zpívajíce, v čele s kapelníkem, jenž k pochodu takt dával rukou pravou zdvihaje vidle – s nabodenou hlavou.
Já křikla, odskočila, v okamžení mi bylo zle a matno do omdlení, má voňavka mě pouze zachránila. Jean přines zprávu, že ta hlava byla
Bastilly guvernera, Launayova. Prý po dobytí střet se s lidem znova a zabit byl. Můj papa při té zvěsti se zachmuřil, prý nemůže být k štěstí,
když šelmy vrchu berou. Mluvil chvíli o panu de Launay, muž byl prý milý, guverner vzorný, šlechtic dokonalý, do posledního dechu věrný králi,
jak jeho mrtvá hlava nyní svědčí. Zas šli jsme k oknu. Řev byl stále větší a rostlo nadšení té pusté masy. Pochodně vzplály, hrdla výskala si –
pekelný rámus. Při tom několikrát se de Richebourg svou rukou k mojí přikrad a tisk ji něžně. Já též trochu jeho, ne silněj, než tlak plátku růžového
by mohl dopadnutím způsobiti... Byl u nás dlouho. Nesměl dříve jíti, neb papa nedovolil, do té vřavy, až k dvanácté. Muž celý, šlechtic pravý
je Richebourg... Zítra vysloví se snad. Dík, bože, za den tento. Půjdu spat.
Cookies on Poetry Cove